ECLI:CZ:US:2020:1.US.1169.20.1
sp. zn. I. ÚS 1169/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Gromanem, advokátem se sídlem Štěpánská 317/3, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, č. j. 4 To 21/2019-316, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 4 Tdo 149/2020-414, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit k prováděným důkazům - obojí zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl (nenapadeným) rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně v roce 2018 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu na dvou poškozených se škodou přesahující 930 000 Kč a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 let. Odvolání stěžovatele odvolací soud usnesením odmítl, stěžovatel neuspěl ani s dovoláním.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání v odvolacím řízení. Trestní řád vyžaduje doručení této písemnosti do vlastních rukou, v jeho případě byla zásilka pouze vhozena do schránky (dle doručenky, stěžovatel tvrdí, že žádnou zásilku reálně do schránky neobdržel). O konání veřejného zasedání se nicméně stěžovatel dozvěděl z vlastní iniciativy a řádně ze zdravotních důvodů požádal o odročení. Odvolací soud přesto žádost neakceptoval a projednal věc v jeho nepřítomnosti. Jelikož mu byla upřena možnost účastnit se veřejného zasedání, nezohlednil soud druhého stupně všechny okolnosti věci, zejména neposoudil správně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Nejvyšší soud tato zásadní a nepřípustná porušení zákona a základních práv stěžovatele nenapravil.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí, je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal.
8. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv primárně v postupu odvolacího soudu, který mu neměl umožnit účast na veřejném zasedání. První veřejné zasedání Krajský soud v Brně nařídil na 9. 7. 2019, stěžovatel se omluvil a požádal o odročení, čemuž odvolací soud vyhověl a stanovil nový termín na 23. 7. 2019. Zároveň stěžovatele varoval, že další omluva ze shodných důvodů může být posouzena jako obstrukční jednání. Dne 16. 7. 2019 bylo vyrozumění s těmito informacemi vhozeno poštovní doručovatelkou stěžovateli do schránky (dle doručenky, stěžovatel doručení popírá). Stěžovateli lze přisvědčit, že tento způsob doručení nebyl dle všeho správný, v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu mu mělo být do schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky na poště, teprve po uplynutí lhůty by nastala fikce doručení. Ústavní soud má nicméně za to, že danou otázku nelze posuzovat pouze formálně, nýbrž je nutné zhodnotit i její materiální stránku, tj. jestli postup doručovatelky reálně zasáhl do práva stěžovatele na obhajobu. Zde je nutné dojít k závěru, že k takovému zásahu nedošlo. Sám stěžovatel uvádí, že se o termínu konání plánovaného druhého veřejného zasedání dozvěděl (dle něj ze systému InfoSoud, mohlo se tak ale samozřejmě stát - přes tvrzení stěžovatele o opaku - i vyzvednutím zmíněného vyrozumění ze schránky) a 19. 7. 2019 odeslal žádost o odročení veřejného zasedání, odvolacímu soudu byla doručena 22. 7. 2019. Z popsaného průběhu událostí a ani z ústavní stížnosti není patrné, jaký konkrétní negativní důsledek mělo formálně nesprávné (ne)doručení písemnosti stěžovateli fakticky způsobit.
9. Odvolací soud opakovanou žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání posoudil a rozhodl se jí nevyhovět. Důvody stěžovatele považoval za účelové i s ohledem na jeho obstrukční jednání v řízení před nalézacím soudem (mj. nespolupráci se znalcem majícím posoudit jeho zdravotní stav; skutečnost, že se stěžovatel účastnil úkonů v jiných trestních řízeních) či možnost dopravit se k soudu i jinými než hromadnými dopravními prostředky. Odvolací soud neměl přítomnost stěžovatele při veřejném zasedání za nezbytnou (proto byl jen vyrozuměn). Na základě uvedeného rozhodl odvolací soud o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele. Ústavní soud neshledává na tomto postupu žádných ústavněprávních vad, odvolací soud své kroky dostatečně a přesvědčivě zdůvodnil, obdobně jako poté při přezkumu Nejvyšší soud. V neposlední řadě je z hlediska obrany zájmů stěžovatele nutné uvést, že veřejného zasedání se po celou dobu účastnil jeho obhájce. Situace v přezkoumávané věci se odlišuje od stěžovatelem poukazovaného nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, v němž se obviněný i jeho právní zástupce několikrát snažili zjistit, zda byli se svou žádostí o odročení úspěšní a obecný soud, ačkoliv jim tuto informaci neposkytl, přesto veřejné zasedání konal. Posouzení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu i dle argumentace stěžovatele v podstatě záviselo na průběhu dokazování a hodnocení důkazů (měl stěžovatel pohledávku u jiné firmy?). Pravomoc k přezkumu dokazování ovšem Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud se nedomnívá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními ve věci a byly tak naplněny podmínky nutné pro jeho zásah (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu