ECLI:CZ:US:2020:1.US.1245.20.1
sp. zn. I. ÚS 1245/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Bc. Nicolette Tiekuové, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2020 č. j. 9 As 13/2020-52 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 9 As 13/2020-29 (v návrhu je zřejmě omylem uvedeno usnesení ze dne 20. 1. 2020 č. j. 9 As 13/2020-13), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), jímž bylo zastaveno řízení o její kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019 č. j. 9 A 150/2018-93. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jakož i předcházejícím v záhlaví citovaným usnesením, kterým byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu kasačního soudu, který zastavil řízení o její kasační stížnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku, ačkoli o osvobození od této povinnosti žádala. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud postupoval nesprávně, když jí od soudního poplatku neosvobodil, a následně s odkazem na nezaplacený soudní poplatek řízení zastavil. Svůj názor opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 4 As 388/2019-74, přijatý ve skutkově téměř totožné věci.
Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 9 As 13/2020, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se kasační stížností domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o její žalobě proti rozhodnutí rektora Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 16. 4. 2018 č. j. 005/2018/51922/IK. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí děkana Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské o nepřijetí ke studiu v doktorském studijním programu Aplikace přírodních věd, studijním oboru Fyzikální inženýrství, v prezenční formě studia v akademickém roce 2018/2019. Stěžovatelka neuhradila společně s podáním kasační stížnosti soudní poplatek ve výši 5 000 Kč podle položky č. 19 sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud stěžovatelku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval, aby soudní poplatek uhradila ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Stěžovatelka na výzvu reagovala žádostí o osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti. Nejvyšší správní soud o této žádosti rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. j. 9 As 13/2020-29, kterým osvobození od soudních poplatků nepřiznal pro zjevnou neúspěšnost kasační stížnosti a stěžovatelku znovu vyzval k úhradě soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Současně ji poučil, že proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný a nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě, soud řízení o kasační stížnosti zastaví. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila. Na výzvu reagovala výlučně podáním, kterým se domáhala zrušení usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, jelikož je nemajetná. O tomto podání Nejvyšší správní soud zvlášť nerozhodoval, neboť, jak stěžovatelku poučil, proti uvedenému usnesení není opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, kasační soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I) podle §47 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Kasační soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nezjistil v rozhodování Nejvyššího správního soudu žádná pochybení. Kasační soud své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil. Z §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. V daném případě byly podmínky uvedené v citovaném ustanovení v řízení o kasační stížnosti splněny, neboť kasační soud jí nepřiznal osvobození od soudních poplatků a stěžovatelka soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Nejvyššímu správnímu soudu pak nelze - z pohledu ústavní konformity jeho rozhodnutí - vytýkat, že řízení o kasační stížnosti zastavil. Není porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, zastaví-li soud řízení, bylo-li řádně zjištěno a odůvodněno, že pro takový postup jsou splněny podmínky.
Ústavní soud ověřil, že důvodem, pro který kasační soud stěžovatelce v dané věci nepřiznal osvobození od soudních poplatků, byla zjevná neúspěšnost její kasační stížnosti; otázka majetkových poměrů v tomto řízení nebyla řešena. Pro účely osvobození účastníka řízení od soudních poplatků přitom musí být splněny všechny podmínky podle §36 odst. 3 s. ř. s., mezi které nepatří pouze nemajetnost, ale též, aby podaný návrh nebyl zjevně neúspěšný.
Pokud jde o argumentaci jiným rozhodnutím soudu "v zásadě v totožné věci", Ústavní soud konstatuje, že není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe soudů. V této souvislosti připomíná, že jeho úlohou ani není sjednocovat judikaturu či vybírat nejvhodnější možnou interpretaci podústavního práva, ale posuzovat, zda postup a výklad učiněný soudy není svévolný či rozporný s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud opakovaně judikuje, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty představuje standardní podmínku řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1286/16 nebo II. ÚS 438/18). Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem. Jestliže stěžovatelka povinnost nesplnila a neučinila tak ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem její pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18, I. ÚS 1335/18 nebo III. ÚS 841/19).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu