ECLI:CZ:US:2020:1.US.1246.19.1
sp. zn. I. ÚS 1246/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 25 Cdo 3954/2018-437, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2018 č. j. 21 Co 414/2017-389 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. srpna 2017 č. j. 12 C 158/2016-346, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení o ochranu osobnosti.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že proti stěžovateli bylo před Okresním soudem v Příbrami vedeno pod sp. zn. 1 T 228/2013 trestní řízení, v němž byla v hlavním líčení dne 6. 3. 2014 vyslechnuta svědkyně M. H., která pro stěžovatele zajišťovala účetní a daňovou agendu. Stěžovatel byl nepravomocně uznán vinným ze spáchání konkrétních trestných činů a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, v odvolacím řízení však dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku poukazem na porušení zákazu výslechu jmenované svědkyně a porušení povinnosti její mlčenlivosti (§99 odst. 2 tr. řádu s přihlédnutím k §6 odst. 9 zákona o daňovém poradenství). V řízení před Okresním soudem v Příbrami byl poté stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť ke stěžejnímu důkazu, výpovědi svědkyně H., nemohl soud přihlédnout a ocitl se tak ve stavu důkazní nouze.
3. V řízení o ochranu osobnosti se stěžovatel žalobou proti M. H. (dále jen "žalovaná") domáhal kompenzace nemajetkové újmy ve formě její omluvy a poskytnutí zadostiučinění v penězích ve výši 1 milion Kč. Tvrdil, že kdyby žalovaná neporušila povinnost mlčenlivosti a v trestním řízení nevypovídala v jeho neprospěch, byl by zproštěn obžaloby v mnohem kratším čase. Takto musel absolvovat dlouhé trestní řízení, snášet negativní zásahy do soukromého a osobního života, psychickou i finanční zátěž a újmu na cti a dobré pověsti, což se projevilo na jeho zdraví a vyvstaly i problémy s hledáním zdroje obživy. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná dopustila neoprávněného protiprávního zásahu do osobní sféry stěžovatele jako základního předpokladu odpovědnosti, a proto ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. K tvrzenému porušení mlčenlivosti uvedl, že žalovaná vypovídala v předmětném trestním řízení jako účetní, nikoliv jako daňová poradkyně, o čemž svědčily i otázky, které jí kladl stěžovatel a jeho obhájce, navíc byla poučena předsedou trestního senátu o povinnosti vypovídat. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že žalovaná vypovídala pouze k otázkám vedení účetnictví firmy stěžovatelem fakticky ovládané a její výpověď tak povinnosti mlčenlivosti nepodléhala. Činila tak i na základě poučení soudu, které jí nepříslušelo přezkoumávat, a bylo-li chybné, nelze jí vytýkat, že se výzvě soudu podrobila. Krajský soud také poukázal na účastnickou výpověď stěžovatele, který výslovně uvedl, že žalovaná vypovídala jako účetní a že tak činila i z jeho iniciativy. Podle krajského soudu žalovaná svojí výpovědí žádnou povinnost neporušila, naopak vykonávala povinnost svědčit, a již z tohoto důvodu nemůže odpovídat za žádnou újmu, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku trestního stíhání. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že na povinnost mlčenlivosti stanovenou daňovým poradcům je třeba nahlížet obdobným způsobem jako na povinnost mlčenlivosti advokátů, neboť i daňoví poradci poskytují svým klientům právní pomoc ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí. Nesouhlasil proto se závěrem krajského soudu, že žalovaná neporušila svou povinnost mlčenlivosti, jelikož v trestní věci vypovídala jako účetní k otázkám vedení účetnictví, neboť takový závěr nepovažoval za dostatečně odůvodněný. Pokud okresní soud svědkyni poučil a poté ji vyzval k výpovědi, měla žalovaná sama soud upozornit, že je vázána mlčenlivostí. Argument krajského soudu, že stěžovatel ani jeho obhájce proti výpovědi žalované neprotestovali, označil za irelevantní, jelikož povinnost mlčenlivosti je dána zákonem a pro její existenci není nutné, aby proti ní stěžovatel jakkoliv "brojil" nebo se jí dovolával. Stěžovatel dále uvedl, že žalovaná poskytovala stěžovateli současně služby daňového poradce i účetního, a protože tyto na sebe přímo navazují, nelze jednoznačně určit, které z informací nabyla jako účetní a které jako daňová poradkyně. Stěžovatel je přesvědčen, že všechny informace, které se žalovaná dozvěděla, byly chráněny mlčenlivostí a tím, že je sdělila trestnímu soudu, porušila svoji zákonnou povinnost. Stěžovatel vytkl okresnímu soudu a krajskému soudu, že otázku, zda lze rozlišit informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, od informací, na které se tato povinnost nevztahuje, případně na jaká kritéria proto toto rozlišení lze použít, nezodpověděly. Dostupná judikatura Nejvyššího soudu, na kterou v dovolání odkázal, jasnou odpověď na tuto otázku neposkytuje, přesto se jí Nejvyšší soud odmítl věcně zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska zkoumání, zda v řízení před civilními soudy nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém civilní soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud připomíná, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů civilními soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
7. Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy přisvědčit, neboť v posuzované věci takové nedostatky neshledal.
8. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, jaké listinné důkazy soud provedl, které svědky vyslechl a jak je, včetně výpovědí stěžovatele a žalované, hodnotil, přičemž jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů následně vyvodil, resp. vzal za prokázaná. Skutkový závěr, že žalovaná v trestním řízení vedeném proti stěžovateli vypovídala jako účetní a že informace, které se dozvěděla v souvislosti s výkonem těchto účetních činností, povinnost mlčenlivosti nekryje, tak lze považovat za důkazně dostatečně podložený a odůvodněný. Z tohoto pohledu obstojí i právní hodnocení věci, tj. že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná dopustila neoprávněného protiprávního zásahu vůči stěžovateli a tím zasáhla do jeho osobnostní sféry. Odvolání stěžovatele krajský soud věcně projednal a s jeho odvolacími námitkami se přiměřeným způsobem vypořádal. Ke stěžejní odvolací námitce, jíž byl zpochybněn skutkový závěr okresního soudu o výslechu žalované v pozici účetní, krajský soud uvedl, že byl učiněn na základě provedených důkazů a byl (mimo jiné) potvrzen i účastnickou výpovědí stěžovatele.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl civilním soudům, že nezodpověděly otázku, jak rozlišit informace, které žalovaná nabyla na základě činnosti účetní a daňové poradkyně, a jaká kritéria pro toto rozlišení použít, Ústavní soud uvádí, že tato (zobecňující) otázka nebyla předmětem řízení o ochranu osobnosti. Nicméně v okolnostech posuzované věci je zřejmé, že okresní soud vedl dokazování za účelem zjištění, jakou agendu žalovaná pro stěžovatele vykonávala a za podstatné též považoval "k čemu v trestním řízení vypovídala". Stěžovatel v ústavní stížnosti sám připouští, že fakticky nelze oddělit informace, které žalovaná získala a k nimž měla přístup jako účetní i jako daňová poradkyně, na rozdíl od civilních soudů však dospívá k odlišnému názoru na rozsah jejich ochrany mlčenlivostí. Ústavní soud však již dříve vyložil, že prostý nesouhlas stěžovatele s řádně zjištěnými skutkovými závěry civilních soudů a jejich souladným právním hodnocením sám o sobě nemůže přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. V posuzované věci Ústavní soud posoudil napadené rozsudky okresního sudu a krajského soudu jako rozhodnutí, která z hlediska požadavků na ně kladených kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy obstojí.
10. Stěžovatel rovněž tvrdil porušení čl. 37 odst. 2 Listiny (právo na právní pomoc v řízení před soudy), které spojoval s popřením povinnosti mlčenlivosti žalované. Tato argumentace však postrádá jakoukoliv oporu v situaci, kdy závěr civilních soudů, že žalovaná v trestním řízení vypovídala v pozici účetní, obstál v ústavněprávním přezkumu, neboť jako účetní nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti.
11. K výtce stěžovatele, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval jeho dovolacími námitkami, Ústavní soud uvádí, že v situaci, kdy dovolání nebylo přípustné, tak dovolací soud ani učinit nemohl. K otázce hmotného práva, která podle stěžovatele dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, Nejvyšší soud uvedl, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo a odvolací soud se jí vůbec nezabýval; její řešení tedy nemohlo založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu