ECLI:CZ:US:2020:1.US.1320.20.1
sp. zn. I. ÚS 1320/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Radomíra Končického, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3837/2019-182 ze dne 25. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 705/2019-147 ze dne 29. 8. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 9 C 14/2018-113 ze dne 25. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by byl nahrazen souhlas žalovaného s vydáním movité věci uložené do úschovy soudu, a to historického vozidla KDF 82, s tím, že vozidlo koupil od prodávajícího kupní smlouvou ze dne 21. 5. 2005 na základě inzerce za 250 000 Kč. Soudy žalobě nevyhověly, neboť stěžovatel neprokázal, že by užil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je oprávněn převést vlastnictví k předmětu kupní smlouvy a byl tak v okamžiku prodeje v dobré víře, že prodávající je oprávněn vlastnické právo na něj převést. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Stěžovatel namítá, že soudy neodůvodněně upřednostnily ochranu vlastnického práva žalovaného před ochranou stěžovatele respektive jeho dobré víry při nabývání předmětné movité věci. Má za to, že jeho dobrá víra nebyla náležitě posouzena. Je přesvědčen, že učinil maximum proto, aby zjistil, že prodávající je výlučným vlastníkem vozidla, ze žádných vnějších okolností mu nevznikly pochybnosti o původu vozidla, přičemž dotaz u Policie ČR je prostředkem nerealizovatelným a nedostupným.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou dobré víry a nepoměřovaly ochranu původního vlastníka věci s ochranou vlastnictví stěžovatele, které měl nabýt v dobré víře. Ostatně stěžovatel ani neuvádí, jakým konkrétním způsobem se při koupi vozu snažil ověřit vlastnické právo prodávajícího, ale v podstatě se omezuje na konstatování o subjektivním přesvědčení o dostatečné opatrnosti a běžné praxi při prodeji obdobných vozů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Poukázaly na to, že stěžovatel se neměl spokojit s pouhou vizuální prohlídkou vozidla, ale měl v rámci běžné opatrnosti oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo k vozidlu důkladně prověřit. A to za situace, kdy vozidlo nemělo v době prodeje registrační značky ani technický průkaz, z evidence bylo odhlášeno, ale prodávající neměl doklad o odhlášení, informace o něm nebylo možno zjistit ani z veřejně přístupné databáze a prodávající stěžovateli věrohodně nevysvětlil, od koho automobil zakoupil (pouze uvedl, že vozidlo dostal za vyklizení nějakého objektu v Jižních Čechách). Vozidlo přitom v době uzavření kupní smlouvy v roce 2005 již bylo v centrální evidenci Policie ČR vedeno jako odcizené (od 15. 12. 2003 do 18. 9. 2017). Se zřetelem ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, kdy nebylo prokázáno, že stěžovatel byl v dobré víře, že mu automobil patří, stěžovatel nemohl vlastnické právo k věci nabýt ani vydržením.
Rovněž Nejvyšší soud své závěry o nepřípustnosti dovolání podrobně zdůvodnil. K otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mj. odkázal na právní názory vyjádřené ve svých rozsudcích sp. zn. 32 Odo 1411/2005, 32 Cdo 44/2007, 32 Cdo 2343/2008, 21 Cdo 3895/2015, usnesení sp. zn. 29 Cdo 852/2009, 29 Cdo 2806/2007, podle kterých citované ustanovení chrání dobrou víru kupujícího při nabývání vlastnictví jen a pouze v případě, že nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. Je tedy vždy nutné, aby kupující, který nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno, v situacích, v nichž jsou o jeho dobré víře sebemenší pochybnosti, prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající byl skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře.
Ústavní soud, který při posouzení argumentace stěžovatele vyšel se shora uvedených principů, konstatuje, že podstatu námitek představuje pouze polemika s názorem soudů ohledně jeho dobré víry při uzavírání kupní smlouvy, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu