ECLI:CZ:US:2020:1.US.133.20.1
sp. zn. I. ÚS 133/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňka Vejdy, Vladimíry Vejdové, Simony Vejdové a Moniky Vejdové, zastoupených Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2016 č. j. 23 C 129/2012-292, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017 č. j. 20 Co 91/2017-325 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 5582/2017-373, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jejich postupem byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 30, čl. 31, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které zamítly jejich nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státních orgánů podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení před civilními soudy domáhali po žalovaných (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti a Česká republika - Ministerstvo vnitra, dále jen "vedlejší účastníci") zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státních orgánů (Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Okresního soudu v Šumperku). Nesprávný úřední postup spatřovali stěžovatelé v tom, že uvedené státní orgány nezabránily protiprávnímu a násilnému vyklizení stěžovatelů z bytu a přilehlého pozemku, které užívali bez právního důvodu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelů, aby vedlejší účastníci byli povinni zaplatit stěžovatelům náhradu škody a nemajetkové újmy v souhrnné výši 23 500 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II, III a IV). Městský soud v Praze (dále též "městský soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II, III a IV).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí civilních soudů je zřejmé, že návrh postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry civilních soudů. Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavé páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soud prvního stupně se dostatečně podrobně zabýval přítomností odpovědnostního titulu ve smyslu §8 a §13 zákona č. 82/1998 Sb. (tj. existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí) a dovodil, že ze samotných žalobních tvrzení vyplývá jeho absence. Stejně tak městský soud dostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud na základě svých zjištění konstatoval, že celý žalobní nárok se jeví jako vykonstruovaná a účelová snaha domoci se na státu náhrady za komplikace, které stěžovatelům vznikly v souvislosti s vypořádáním jejich občanskoprávního vztahu s pronajímatelem bytu.
Rovněž tak Nejvyšší soud přesvědčivě a v souladu se svou rozhodovací praxí vyložil důvody, jež jej vedly k odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatelů odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl i návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu