ECLI:CZ:US:2020:1.US.1369.20.1
sp. zn. I. ÚS 1369/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M. MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 4. 2020, č. j. 2 NZT 35/2017-352 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 6. 2. 2020, č.j. 2 VZV 7/2017-1500, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že usnesením Národní protidrogové centrály SKPV, č. j. NPC-1206-627/TČ-2016-2200KR ze dne 19. 5. 2017, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro spáchání tam uvedených trestných činů. Následně bylo usnesením Národní protidrogové centrály toto usnesení rozšířeno. Stěžovatel v průběhu řízení vznesl námitku podjatosti stran dozorového státního zástupce Mgr. Stokláska a Mgr. Pavla Komára. Současně stěžovatel navrhl, aby byla jeho věc delegována k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. O vznesené námitce rozhodl Mgr. Stoklásek usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 2 VZV 7/2017-1500 tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Zároveň v tomto usnesení nebyla vyřešena námitka podjatosti směřující proti Mgr. Komárkovi ani návrh na delegaci věci k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. O následně podané stížnosti rozhodlo Nejvyšší státní zastupitelství v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítlo. Postup orgánů činných v trestním řízení považuje stěžovatel v projednávané věci za protiústavní.
III.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců. Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tak zůstává zachována i nadále. V dané procesní situaci proto nelze napadená usnesení vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství považovat za konečná rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval, a to např. usnesením ze dne 5. 10. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2324/16, usnesením ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16, usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3306/18, usnesením sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, anebo usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1028/17.
Ústavní soud shrnuje, že jelikož řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele; nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl jako nepřípustnou.
Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj