ECLI:CZ:US:2020:1.US.1435.20.1
sp. zn. I. ÚS 1435/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Recycling - kovové odpady a.s., se sídlem Herrmannova 561, Chotěboř, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 34/2020-18 ze dne 27. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že oprávněný se exekučním návrhem ze dne 19. 12. 2019 domáhal na základě rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 10. 2019 č. j. 14 C 103/2018-173 vedení exekuce proti povinnému (stěžovatel) pro částku 654 000 Kč s příslušenstvím. Poté, co oprávněný vzal podáním ze dne 2. 1. 2020 exekuční návrh v plném rozsahu zpět, soudní exekutor exekuční řízení zcela zastavil, oprávněnému ani soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů exekučního řízení nepřiznal. K odvolání oprávněného krajský soud změnil výrok soudního exekutora tak, že stěžovatel je povinen nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení ve výši 13 963 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1 059 Kč. V projednávané věci, kdy nedošlo k zastavení exekuce (k zpětvzetí návrhu došlo před pověřením soudního exekutora), ale k zastavení exekučního řízení, je třeba o nákladech řízení rozhodnout nikoliv podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ale podle §146 odst. 2 o. s. ř. a zkoumat, který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Soud zjistil, že oprávněný podal exekuční návrh důvodně v době, kdy byl povinný v prodlení. Okolnost, že dlužná částka byla na účet oprávněného připsána v den podání návrhu, nemůže jít k tíži oprávněného. Vzhledem k tomu, že důvodně podaný návrh byl vzat zpět pro chování povinného, je tak povinen oprávněnému hradit náklady řízení.
Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebylo doručeno odvolání oprávněného, čímž mu bylo znemožněno se k němu vyjádřit a ovlivnit případně rozhodnutí soudu. Oprávněný přitom návrh na exekuci podal, ačkoliv si byl vědom, že dlužná částka bude každým dnem připsána na jeho účet. Postup oprávněného tak byl zcela zjevně veden pouze snahou získat náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu ohledně zavinění za zastavení řízení, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžejní je pak námitka stěžovatele, že mu nebylo doručeno odvolání oprávněného, a nemohl proto uplatnit svou obranu.
Podle ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručuje "účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné", podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pak odvolací soud nemusí nařizovat jednání k projednání odvolání, které "se týká toliko nákladů řízení". Uvedená zákonná úprava tedy nestanoví povinnost, aby odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo vždy doručeno dalším účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, nicméně podle judikatury Ústavního soudu tato ustanovení je třeba vykládat s ohledem na právo na spravedlivý (řádný) proces a kontradiktornost řízení. V některých případech, kdy odvolání obsahuje novou, dosud neuplatněnou skutkovou či právní argumentaci, resp. kdy tato argumentace je zasazena do dosud neozřejměných věcných či procesních souvislostí, tak může postup soudů, které neumožnily účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání, vést i k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
O takový případ však v projednávané věci nejde. Stěžovatel přehlíží, že v dané věci bylo podstatné pouze procesní zavinění za zastavení řízení. Okolnost, že stěžovatel dlužnou pohledávku ve lhůtě neuhradil a oprávněnému tudíž nelze vytýkat, že přistoupil k podání návrhu na exekuci, je nesporná. Za dané situace, i kdyby v postupu soudu, který stěžovateli odvolání nedoručil, bylo možné spatřovat pochybení, na rozhodnutí odvolacího soudu by to nemělo vliv. Nadto oprávněný v odvolání pouze konstatoval fakta, která byla známa již v době rozhodnutí o zastavení řízení a která odvolací soud posoudil odlišně od soudního exekutora. Ani nyní uplatňované námitky tak nic nemění na tom, že stěžovatel svým procesním postupem zavinil zastavení řízení se všemi důsledky z toho plynoucími (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3264/19, III. ÚS 854/17). Okolnost, že soud neseznámil stěžovatele s odvoláním oprávněného v projednávané věci, nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní právo stěžovatele. Případný zásah Ústavního soudu by tak byl zcela formální a nemohl by vést k jakékoliv příznivé změně. Takový postup by tak byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1119/17, I. ÚS 2432/17 a III. ÚS 2097/17).
Jakkoliv se postup oprávněného jeví vůči stěžovateli jako nevstřícný, stejně tak oprávněný může jako nevstřícné jednání vnímat postoj stěžovatele, který svůj značný dluh ve lhůtě neuhradil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž řádně odůvodněným závěrům usnesení krajského soudu není z ústavního hlediska co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu