ECLI:CZ:US:2020:1.US.1471.20.1
sp. zn. I. ÚS 1471/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 3. 2020, č. j. 4 ZT 27/2019-69, za účasti Městského státního zastupitelství jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví konkretizované usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "dozorová státní zástupkyně"), neboť dle stěžovatelova přesvědčení jím bylo porušeno jeho právo "na spravedlivý proces, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a další související základní práva a svobody".
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným usnesením zamítla dozorová státní zástupkyně stížnost stěžovatele proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 4. 3. 2019, č. j. KRPB-17731-153/TČ-2017-060281-NEQ, jímž policejní orgán zahájil dle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatel podal v souvislosti s napadeným usnesením rovněž vedoucí státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Brně podnět k výkonu dohledu dle §12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), na nějž k tomu pověřený státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně reagoval sdělením ze dne 20. 4. 2020, č. j. 1 SPR 203/2020-9, tak, že neuznal výtky stěžovatele ohledně jím tvrzených nedůvodných průtahů v trestním řízení a vysvětlil, co k nim vedlo, avšak uznal jeho výtky co do nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení a nevypořádání se se stěžovatelem nově předloženými důkazy ve stížnostním řízení. Pověřený státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně rovněž stěžovateli osvětlil meze pravomocí vedoucího státního zástupce v rámci tzv. vnitřního dohledu dle §12e zákona o státním zastupitelství, který mu neumožňuje napadené usnesení zrušit či uložit jeho změnu či doplnění, ale ujistil stěžovatele, že dozorové státní zástupkyni bude její nesprávný postup vytčen.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení vytýká napadenému usnesení, že toto je odůvodněno zcela nedostatečně a obecně, zcela formalisticky a bez zohlednění základních zásad trestního řízení, že nikterak nereaguje na stěžovatelem tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, které dle jeho názoru jakékoliv podezření vůči jeho osobě rozptylují a že i kdyby při zahájení trestního stíhání existovalo vůči němu podezření, které by odůvodňovalo zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu, bylo zcela překonáno další aktivitou stěžovatele. Ten se ohrazuje rovněž proti závěrům vyrozumění pověřeného státního zástupce o vyřízení podnětu k výkonu tzv. vnitřního dohledu, že dlouhodobé působení trestního stíhání na stěžovatele není příliš významné, neboť je vedeno nevazebně, nedošlo v něm k zajištění stěžovatelova majetku a ani k jiné formě aktivního působení proti jeho právům. Stěžovatel však jako podnikatel a občan s dobrou pověstí vnímá již více než rok trvající trestní stíhání jako zásadní zásah do svých základních práv a svobod, který nelze bagatelizovat tím, že se v tomto trestním stíhání proti němu již delší dobu nic neděje.
IV. Posouzení Ústavním soudem
5. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá závěry své předchozí judikatury, podle níž připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741)]. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stádia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatele i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení kvalifikovatelná jako porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení.
7. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), §31; usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Tyto závěry dopadají plně i na nynější případ.
8. V nynější věci stěžovatel sice deklaruje obecně negativní dopad trestního stíhání na svou osobu, avšak nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou skutečnost, která by svědčila pro závěr, že újma, která stěžovateli v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním vzniká, by byla natolik citelná, že by vylučovala účinnou nápravu příslušnými postupy ať již podle trestněprocesní úpravy, či eventuálně následně i žalobou dle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
9. Jakkoliv se Ústavní soud plně se stěžovatelem shoduje v tom, že ani samotná skutečnost vedení trestního stíhání nepředstavuje z hlediska jeho oprávněných zájmů marginální či zanedbatelnou nepříjemnost, je třeba upozornit na to, že primárně je nutno hledat nápravu právě v tom procesním rámci, v němž takové trestní stíhání probíhá, a ochrana poskytovaná Ústavním soudem i v této oblasti hraje pouze subsidiární úlohu, neboť činnost Ústavního soudu je, jak již v minulosti vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, organizována podle zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
10. Stěžovatel má nyní možnost brojit jak proti případným průtahům v trestním řízení postupem dle §157a trestního řádu, tak navrhnout s ohledem na jím předložené důkazy zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 trestního řádu, přičemž v případě neochoty dozorové státní zástupkyně se jeho návrhy a žádostmi zabývat mu stále zůstává k dispozici možnost podávat podněty k tzv. vnitřnímu dohledu dle §12e zákona o státním zastupitelství či k tzv. vnějšímu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství. Ze způsobu, jímž Městské státní zastupitelství v Brně vyřídilo stěžovatelem již podaný podnět k výkonu dohledu dle §12e zákona o státním zastupitelství, přitom nelze dovozovat, že by ze strany Městského státního zastupitelství v Brně byla patrná jakákoliv tendence se případnými pochybeními dozorové státní zástupkyně nezabývat či je dokonce krýt.
11. Ústavní soud podotýká, že tímto usnesením nijak nepředesílá další vývoj trestního stíhání vedeného proti stěžovateli ani jakkoliv nenaznačuje, jak by měly orgány činné v trestním řízení dále postupovat, neboť věcně se nezabýval skutečnostmi, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl jen velmi stručně jako vylučující bezpečně jakékoliv podezření proti němu, ani nepřezkoumával skutečnosti a důkazy již v trestním řízení zjištěné. Žádná z těchto aktivit totiž Ústavnímu soudu nepřísluší. Shora uvedené závěry je tak třeba vnímat toliko jako odůvodnění toho, proč na podkladě této ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k mimořádnému zásahu proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
V. Závěr
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že stěžovatel bude mít ještě možnost se domoci ochrany svých práv účinnými prostředky a postupy, které umožňuje právní úprava trestního řízení. Jelikož tyto možnosti stěžovatel dosud nevyčerpal a netvrdil ani neprokazoval žádnou skutečnost, která by svědčila o výrazném nebezpečí z prodlení, které by znemožňovalo v zájmu účinné ochrany ústavně zaručených základních lidských práv a svobod stěžovatele vyčkat až na výsledky nápravy v samotném trestním řízení, nemohl Ústavní soud považovat pochybení dozorové státní zástupkyně za tak intenzivní, aby jím již bylo některé takové právo či svoboda stěžovatele porušeny a odůvodněn kasační zásah Ústavního soudu. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu