ECLI:CZ:US:2020:1.US.1509.19.1
sp. zn. I. ÚS 1509/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Muzeum hlavního města Prahy, sídlem Kožná 475/1 Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Linke, advokátem, sídlem Vodičkova 791/39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019, č. j. 22 Cdo 4332/2018-218, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 53 Co 181/2018-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v původním civilním řízení žalována PhDr. Evou Albrechtovou, Janem Malaskou, Hanou Povolnou a JUDr. Alenou Štěpánovou (dále též "vedlejší účastníci") o zaplacení částky ve výši 167 664,85 Kč s příslušenstvím z titulu užívání (mj.) po celý rok 2014 téměř celé předmětné budovy - č. o. 1, v Kožné ulici v Praze 1 - Starém Městě, tedy i v rozsahu spoluvlastnických podílů vedlejších účastníků. Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem uplatňovanému nároku vyhověl a současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení žalobcům.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil ve vyhovujícím I. výroku o povinnosti stěžovatelky k zaplacení, v zamítavém II. výroku co do částky 12 794,46 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení. Rozhodl rovněž o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady odvolacího řízení žalobcům.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 4332/2018-218 odmítl pro jeho nepřípustnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení základních práv stěžovatelky, konkrétně jejího práva vlastnit majetek a požívat ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny mělo podle jejího tvrzení dojít v důsledku nezohlednění nedostatku její pasivní legitimace v řízení před obecnými soudy, jakož i v důsledku nesprávného právního posouzení výše přiznaného nároku jako náhrady za vyloučení menšinového vlastníka z obvyklého užívání věci, a též odmítnutím dovolání stěžovatelky bez jeho věcného projednání.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá svou pasivní legitimaci v řízení, když poukazuje na skutečnost, že většinovým vlastníkem předmětné nemovitosti je hlavní město Praha a stěžovatelce jako příspěvkové organizaci hlavního města svědčí právo předmětnou nemovitost spravovat v rozsahu práv a povinností svěřených jí zřizovací listinou. Soudy tak dle stěžovatelky pochybily, když ji odsoudily k plnění, k němuž je povinován pouze vlastník, nikoliv uživatel společné věci, čímž bylo zasaženo do její majetkové sféry.
7. Argumentace stěžovatelky v další části ústavní stížnosti se soustřeďuje na zpochybnění výše přiznané obvyklé náhrady za vyloučení menšinového vlastníka z obvyklého užívání společné věci, čímž mělo být rovněž zasaženo do její majetkové sféry a porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a požívat jeho ochrany. Stěžovatelka rozporuje skutkové závěry soudů dovozené z provedeného znaleckého dokazování, resp. namítá samotné závěry znalce a jeho postup při určování výše náhrady za obvyklé užívání předmětné nemovitosti. Závěry soudů o způsobu využití části prostor předmětné nemovitosti označené jako prostory 3a-3d označuje za nesprávné v důsledku nesprávného právního posouzení věci. Nezohlednění této námitky při posuzování přípustnosti dovolání vytýká i Nejvyššímu soudu, přičemž v odmítnutí dovolání bez jeho věcného projednání shledává porušení svého základního práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Není další instancí v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka podala v obdobné věci již dříve ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2019 pod sp. zn. III. ÚS 2761/18 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
12. Ústavní soud totiž neshledal stěžovatelkou tvrzenou újmu na jejích základních právech. Argumentace stěžovatelky nedosahuje ústavněprávní úrovně a zůstává v rovině podústavního práva. Ve značné části představuje toliko pokračující polemiku stěžovatelky o adekvátní výši náhrady za užívání předmětné nemovitosti v části odpovídající menšinovému vlastnickému podílu žalobkyně v původním řízení. Tento nárok byl ale soudy posouzen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o existenci vad napadených rozhodnutí, které by si vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Závěry soudů o odpovídající výši náhrady za užívání nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a jsou náležitým způsobem odůvodněny. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry a jí prezentovaná odlišná představa o výši úplaty za užívání předmětné nemovitosti, jakož i výši nákladů řízení, které je povinna nahradit, porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny nezpůsobuje.
13. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
14. K argumentu tvrzeného nedostatku pasivní věcné legitimace stěžovatelky, jenž byl uplatněn až v nyní posuzované ústavní stížnosti, Ústavní soud opět zdůrazňuje subsidiární povahu řízení o ústavní stížnosti, z níž plyne i nezbytnost uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje účastník za významnou pro rozhodnutí, již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti vyslovil, že by nedávalo žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu (tedy jeho "ústavní správnost"), ačkoliv by tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož by ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" by s ní teprve na řízení před Ústavním soudem [srov. nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307), body 28 a 29]. Stěžovatelce nic nebránilo již v řízení před obecnými soudy namítat nedostatek své pasivní legitimace. Jelikož tak neučinila, nelze soudům vytýkat, že se s řešením její pasivní legitimace v řízení nevypořádaly a dovozovat z této skutečnosti ústavněprávní nesoulad napadených rozhodnutí. Tvrzený zásah do vlastnického práva stěžovatelky tak Ústavní soud neshledal.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá i porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před obecnými soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na charakter vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. V tomto kontextu nahlížel i na stěžovatelkou namítané zpochybňování provedení znaleckého dokazování, resp. zpochybňování závěrů znalce v znaleckém posudku Ing. Ladislava Kubíka ze dne 14. 2. 2015.
16. Stěžovatelka porušení svého základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny dovozuje i z postupu Nejvyššího soudu, který o jejím dovolání rozhodoval bez věcného projednání věci, když dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14 a I. ÚS 2454/18). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů rozhodování, k čemuž ve věci stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud tak v postupu Nejvyššího soudu a rozhodnutí o odmítnutí dovolání neshledal vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu