ECLI:CZ:US:2020:1.US.1597.20.1
sp. zn. I. ÚS 1597/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jana Červenky, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Šítkova 233/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. června 2018 č. j. 26 C 66/2016-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019 č. j. 23 Co 410/2018-212 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020 č. j. 24 Cdo 3862/2019-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 určil, že žalobce Hlavní město Praha je vlastníkem pozemku specifikovaného v rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel ani předchozí nabyvatelé tohoto pozemku (respektive pozemku, z něhož byl nyní žalobou dotčený pozemek oddělen), nebyli v dobré víře, a proto u stěžovatele nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu předmětné judikatury Ústavního soudu. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že stěžovateli se - ani přes poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. - nepodařilo v řízení prokázat, že ač nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku od nevlastníka, je nabyvatelem dobrověrným, shodně tak jako jeho právní předchůdci, a proto je na místě poskytnout soudní ochranu jeho právu, nikoli vlastnickému právu žalobce.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil především, že stěžovatel svou uplatněnou dovolací argumentací v zásadě zpochybňuje skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud. Ten v dovolacím řízení nelze nijak revidovat a na jeho podkladě úspěšně dovozovat přípustnost dovolání, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá. K tomu však v tomto případě nedošlo. Dovolací soud poukázal také na to, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem a celkové okolnosti případu, též s přihlédnutím k časové ose majetkových převodů, jakož i okolnosti druhu a způsobu využití převáděného pozemku, umožňovaly odvolacímu soudu učinit skutkový a následně právní závěr o absenci dobré víry žalovaného. Zpochybňuje-li pak stěžovatel právní závěr odvolacího soudu, činí tak na základě jiné skutkové verze případu, na jejímž podkladě pak dochází k odlišnému právnímu názoru, tj. že byl v pozici dobrověrného nabyvatele. Taková dovolací argumentace ovšem sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se mu nepodařilo v řízení prokázat, že ač nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku od nevlastníka, je nabyvatelem dobrověrným. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá skutkové okolnosti, které mají svědčit o existenci jeho dobré víry při nabývání předmětného pozemku. Dále namítá, že soudy se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitostem, zapsaného v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v tento zápis, odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně a srozumitelně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatel ani předchozí nabyvatelé předmětného pozemku nebyli v dobré víře, a proto u stěžovatele nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu předmětné judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že rychlý sled právních úkonů směřujících k převodu předmětnému pozemku na stěžovatele za situace, kdy celý pozemek je zastavěn pozemní komunikací a účastníkům kupních smluv, jakož i stěžovateli, muselo být zřejmé, že předmětný pozemek nelze fakticky užívat, nesvědčí o dobré víře stěžovatele. Odvolací soud také uvedl, že v předmětných převodních smlouvách je pomlčeno o druhu předmětného pozemku a způsobu jeho využití s tím, že s ohledem na využití předmětného pozemku jako pozemní komunikace nemohli nabyvatelé očekávat změnu jeho účelového určení.
Ústavní soud konstatuje, že závěr soudů, že stěžovateli nesvědčí dobrá víra k nabytí předmětného pozemku, nelze hodnotit jako extrémně rozporný s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno a závěry korespondují obsahu dovolání.
Ve vztahu k odkazům stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu je třeba připomenout, že na ně reaguje již dovolací soud, který konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu reflektuje příslušnou judikaturu Ústavního soudu. K odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 Ústavní soud uvádí, že v něm ke kolizi principu ochrany dobré víry a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka zdůraznil, že při řešení sporu musí soudy vycházet z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu a - s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) - z náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Stejně přísně musí soudy nahlížet také na právo skutečného vlastníka. Zda se choval náležitě obezřetně a zda svým jednáním, či naopak nekonáním nezavdal vzniklému sporu příčinu. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv, tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Ústavní soud dospěl k závěru, že této povinnosti soudy v dané věci dostály.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu