ECLI:CZ:US:2020:1.US.1621.20.1
sp. zn. I. ÚS 1621/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky RA+spol., s. r. o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Mjr. Frymla 532, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, třída Václava Klementa 203/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 364/2019-29 ze dne 9. 4. 2020 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 54 A 49/2019-34 ze dne 30. 9. 2019, za účasti Nevyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Příbrami, kontaktního pracoviště Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 292, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §79 odst. 1, větou druhou, soudního řádu správního odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu proti nečinností vedlejšího účastníka, kterou se stěžovatelka domáhala, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost vydat rozhodnutí o její žádosti o uzavření dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce ve smyslu §78 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Krajský soud dospěl k závěru, že dohoda o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce představuje subordinační veřejnoprávní smlouvu ve smyslu §161 správního řádu. Zákonná úprava sice podle krajského soudu vysloveně neupravuje způsob, jakým má být naloženo s návrhem na uzavření předmětné dohody, nicméně §163 odst. 3 správního řádu stanoví, že návrh na uzavření smlouvy zaniká jeho výslovným odmítnutím nebo uplynutím času. Vzhledem k tomu, že s plynutím času právní úprava ve vztahu k návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy spojuje určité následky, není navrhovatel v případě, že správní orgán na jeho návrh nereaguje, oprávněn se proti takovému jednání bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. soudního řádu správního. Krajský soud konečně uvedl, že i přesto, že procesní obranu proti neuzavření veřejnoprávní smlouvy představuje žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle §82 a násl. soudního řádu správního, nebylo potřeba stěžovatelku v projednávané věci vyzývat ke změně žalobního typu, neboť jí již uplynula subjektivní dvouměsíční lhůta k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle §84 odst. 1 soudního řádu správního, a tudíž i případná konverze nečinnostní žaloby na zásahovou žalobu by nutně vedla k jejímu odmítnutí.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud předně uvedl, že nemá pochybnosti o povaze předmětné dohody jakožto subordinační veřejnoprávní smlouvy a že lze žádost stěžovatelky o její uzavření označit za návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §163 odst. 1 správního řádu. Podle Nejvyššího správního soudu tak byl v dané věci doručením návrhu stěžovatelky zahájen pouze kontraktační proces, nikoliv správní řízení; rovněž potvrdil závěr krajského soudu, že jelikož s neuzavřením veřejnoprávní smlouvy zákon spojuje jednoznačný právní následek (zánik návrhu na uzavření smlouvy), nelze se podle věty druhé §79 odst. 1 soudního řádu správního ochrany před nečinností domáhat. V projednávaném případě proto podle Nejvyššího správního soudu nebyla dána základní podmínka řízení, na základě které soud může o nečinnostní žalobě jednat a rozhodovat meritorně. Nejvyšší správní soud se konečně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že ve věci nemělo smysl stěžovatelku k úpravě podané žaloby vyzývat, neboť tzv. zásahová žaloba by stejně musela být pro opožděnost odmítnuta.
4. Stěžovatelka se svojí ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí správních soudů, přičemž podstatu její argumentace lze shrnout následovně; je přesvědčena, že oznámení (přípis) vedlejšího účastníka týkající se žádosti stěžovatelky o uzavření dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce je nepřezkoumatelný, jelikož nesplňuje náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu §67 správního řádu. Podle stěžovatelky předmětný přípis vedlejšího účastníka neobsahuje označení "rozhodnutí", není v něm označen účastník správního řízení, nelze z něho seznat předmět žádosti stěžovatelky, chybí v něm poučení účastníků, postrádá přiblížení úřední osoby odpovídající za elektronickou verzi a chybí v něm otisk úředního razítka. Správní soudy neposkytly stěžovatelce řádnou soudní ochranu, neboť nesprávně zhodnotily zákonné požadavky na kvalitu správního rozhodnutí; jejich postup je podle stěžovatelky překvapivý, nepředvídatelný a v rozporu s právní jistotou. Správní soudy nadto podle stěžovatelky řádně neposoudily, kdy stěžovatelka mohla být nejdříve obeznámena se skutečností, že správní orgán transparentně a srozumitelně vyjádřil svůj záporný postoj ohledně její žádosti.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka přímo pomíjí závěry vyjádřené správními soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí, a to zejména skutečnost, že předmětný přípis vedlejšího účastníka nebyl (a ani neměl být) správním rozhodnutím, jelikož doručením předmětného návrhu stěžovatelky byl zahájen pouze kontraktační proces, nikoliv správní řízení.
7. Stěžovatelka ve stížnosti uvádí, že správní soudy posoudily předmětný přípis vedlejšího účastníka jako "perfektní správní rozhodnutí" a že krajský soud dovodil "opožděnost podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu" (str. 7 ústavní stížnosti). Takové závěry však žádným způsobem nereflektují nosné důvody napadených rozhodnutí. Správní soudy logicky a srozumitelně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč je předmětnou žádost stěžovatelky o uzavření dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu nutné považovat za návrh na uzavření veřejnoprávní smlouvy ve smyslu §163 odst. 1 správního řádu. Správní soudy meritorně neposoudily nečinnostní žalobu stěžovatelky nikoliv z důvodu její opožděnosti, nýbrž proto, že v dané věci nebyla splněna podmínka přípustnosti žaloby proti nečinnosti ve smyslu věty druhé §79 odst. 1 soudního řádu správního - tj. že zákon spojuje s nečinností správního orgánu právní důsledek zániku žádosti o uzavření subordinační veřejnoprávní smlouvy. V tomto smyslu tedy lze toliko odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí správních soudů jsou řádně odůvodněna, neboť z nich lze seznat, z jakých procesních a skutkových okolností případu vyšly, jakou právní úpravu na daný případ aplikovaly a k jakým právním závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí jsou tedy ústavně konformní a důvod pro zásah Ústavního soudu do činnosti správních soudů v projednávané věci není dán.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před správními soudy byla porušena stěžovatelčina zákonem či ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu