ECLI:CZ:US:2020:1.US.1624.20.1
sp. zn. I. ÚS 1624/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti SPRINT CR spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Šumavská 422/29, Brno, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 č. j. 11 Co 335/2018-1643 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 2772/2019-1702, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 4 Ústavy, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které řádně neprojednaly a zčásti zamítly stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou podle stěžovatelky projevem libovůle a arogance soudní moci, která se koncentruje do odmítnutí spravedlnosti. Dovolací soud provedl podle stěžovatelky svévolnou selekci dovolacích námitek, v plné šíři se jimi nezabýval nebo k nim nepřihlížel. Stěžovatelka ve svém podání dále široce rozvádí konkrétní pochybení odvolacího a dovolacího soudu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2020 stěžovatelka navrhla, aby věc byla postoupena plénu Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) sdělení č. 52/2014 Sb., o atrahování působnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady škody ve výši 69 269 343 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu Policie České republiky. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 4. 2018 č. j. 26 C 10/2002-1495 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 69 269 343 Kč s příslušenstvím (výrok I) a povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 962 584 Kč (výrok II). K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky 63 658 343 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl zčásti pro jeho vady podle §243c odst. 1 o. s. ř. a zčásti pro jeho nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Odvolací soud dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnil, jaké důvody jej vedly k částečnému zamítnutí stěžovatelkou uplatněného nároku na náhradu škody. Jeho závěr, že policie nepochybila, pokud na místě samém nezakročila a neřešila svojí povahou občanskoprávní spor mezi stěžovatelkou a družstvem VDI Kyjovan, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný. Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani námitku týkající se porušení §118a o. s. ř. Posouzení předložených důkazů, které měly prokázat nesprávný úřední postup policie, představovalo zásadní otázku sporu. Účastníkům řízení byl dán dostatečný prostor, aby se k provedenému dokazování vyjádřili a stěžovatelka měla tudíž možnost uplatnit právní argumentaci, jež by mohla vést k příznivějšímu meritornímu rozhodnutí. Ústavní soud navíc již ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3717/16 vyslovil, že absenci poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn.
Ústavní soud dále ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zřetelná a jasná.
Zvláště podrobně se dovolací soud zabýval otázkou, zda postup policie může být poměřován na základě posléze zjištěných informací. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na svoji judikaturní praxi a ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nelze na daný případ aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 529/09. Ústavní soud se přitom ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Pokud jde o část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro projednání stanovené v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou pro podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení před civilními soudy o náhradě škody ve výši 5 611 000 Kč doposud neskončilo. Není proto v této části věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl. Pokud jde o návrh na postoupení věci plénu Ústavního soudu, jde o nekvalifikovaný podnět, neboť zákon o Ústavním soudu takové oprávnění stěžovatelce nepřiznává. Senát nicméně důvody k postoupení plénu neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu