ECLI:CZ:US:2020:1.US.1705.20.1
sp. zn. I. ÚS 1705/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem Praha, Zemské právo 1574/3, insolvenční správkyně dlužnice BÁRT-STAVBY, s.r.o., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020 č. j. 29 ICdo 147/2018-269, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018 č. j. 103 VSPH 668/2017-252 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2017 č. j. 71 ICm 973/2016-216 (KSUL 71 INS 519/2015), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem, v právní věci žalobkyně [insolvenční správkyně (dále jen "stěžovatelka")] dlužnice [BÁRT - STAVBY, s.r.o. (dále jen "dlužnice")] proti žalované [KB - BLOK systém, s.r.o., (dále jen "žalovaná")] o určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice (vedené u krajského soudu jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala: a) určení, že právní úkony dlužnice - dohody o započtení (ve výroku specifikovaných) pohledávek jsou neúčinné a b) zaplacení (ve výroku specifikovaných) částek se zákonným úrokem z prodlení do majetkové podstaty dlužnice (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soud - s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), a na rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2015 (dále také "R 92/2018") - zdůraznil, že cílem právní úpravy neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení je navrátit do majetkové podstaty plnění, jež neúčinným právním úkonem z majetkové podstaty ušlo. Dohodu o započtení však nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle ustanovení §240 a §242 insolvenčního zákona. Přitom uvedl, že na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení jako neúčinného.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §237 a §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou představovanou zejména rozhodnutím sen. zn. 29 ICdo 12/2015. V něm poukázal na to, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu pro poměry té které věci vždy prověřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení. Současně také poukázal na to, že nedůvodnost odpůrčí žaloby plyne již z toho, že stěžovatelka odpůrčí žalobou neodporovala "celému" právnímu úkonu, v němž byl obsažen zápočet vzájemných pohledávek dlužnice a žalované. V souzené věci je tedy nedůvodnost odpůrčí žaloby dána již tím, že se stěžovatelka nedomáhala určení neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikly pohledávky žalované za dlužnicí. Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně peněžitého plnění Nejvyšší soud dodal, že dovolací argumentace stěžovatelky směřuje výlučně proti závěru vrchního soudu o nedůvodnosti odpůrčí žaloby. Nejvyšší soud v části, ve které dovolání směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení, dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a neshledal ani důvody pro užití §150 o. s. ř. (srov. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 a sen. zn. 29 ICdo 85/2017).
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní procesní vývoj, popsala meritum věci a uvedla, že "právní názory obsažené v odůvodnění napadeného usnesení nejsou správné", a to za situace, kdy odvolací soud nesprávně interpretoval právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 12/2015 a dále se její argumentací týkající se neúčinnosti započtení, kterou nelze vždy podmiňovat vyslovením neúčinnosti právního úkonu, jenž vedl ke vzniku započítávané pohledávky za dlužníkem, vůbec nezabýval. Stěžovatelka konečně poukázala na vady řízení, kterými měl Krajský soud v Ústí nad Labem zatížit řízení a jimiž se odvolací i dovolací soudy nezabývaly.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy v napadených rozhodnutích aplikovaly adekvátní podústavní právo a přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolací soud se přitom se závěry vrchního soudu ztotožnil, když odkázal zejména na svůj rozsudek sp. zn. 29 ICdo 12/2015 (R 92/2018) a v něm vyslovené závěry. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatelky, která tvrdí, že se Nejvyšší soud jejími námitkami uplatněnými v dovolání nezabýval. Pokud jde o tvrzení o nesplnění poučovací povinnosti soudem, Ústavní soud dodává, že rozhodovací praxe v určitých případech připouští, aby poučovací povinnost soudu vedla ke změně žaloby. K tomu srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 1180/07, IV. ÚS 1253/08 nebo I. ÚS 215/12. Tyto nálezy se však zabývají dlouhou dobu diskutovanou problematikou regulovaného nájemného a současně se nejedná o případ, kdy by bylo - jako v nyní souzené věci - "vhodnější" žalovat na neplatnost zcela jiného právního úkonu, ale o změnu (doplnění) právní kvalifikace. Takovou povinností civilní soudy nejsou vázány.
Ústavní soud také nemůže pominout, a to stejně jako již v rozhodnuté (prakticky totožné věci stejné stěžovatelky a dlužnice) sp. zn. II. ÚS 1416/20, že z veřejně dostupných informací v insolvenčním rejstříku zjistil, že v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice byla stěžovatelkou iniciována řada řízení o určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice spočívajících v započtení (narovnání) vzájemných pohledávek. Ve výše uvedené věci rozhodoval Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 29 ICdo 100/2018-131 odmítl a ústavní stížnost byla také odmítnuta. I vzhledem k četnosti daných sporů a rozsahu insolvenčního řízení je zřejmé, že Ústavní soud v něm není povolán jakkoliv suplovat rozhodování insolvenčních soudů. V této věci jde primárně o aplikaci podústavního práva, nikoliv o otázku ústavněprávní. Roli sjednocovatele judikatury v tomto ohledu plní Nejvyšší soud, který v souzených věcech svůj právní názor na danou problematiku jasně uvedl, přičemž neopomněl odkázat na relevantní judikaturu vztahující se k daným otázkám.
Ke stěžovatelčině tvrzení, že se neztotožnila s odůvodněním dovolacího soudu, Ústavní soud navíc dodává, že ústavně zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02 a III. ÚS 521/05). Současně však připomíná, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může měnit podle povahy rozhodnutí, musí být posuzován ve světle okolností každého případu a nemůže být chápán jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, III. ÚS 961/09 a III. ÚS 1126/19). Nelze pominout ani argumentaci Ústavního soudu, podle níž je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1354/19). Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je patrný ucelený myšlenkový postup, jímž soudy dospěly ke svému rozhodnutí. V dostatečné míře je z nich patrno, na jakých zjištěních soudy svá rozhodnutí vystavěly.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu