ECLI:CZ:US:2020:1.US.1810.20.1
sp. zn. I. ÚS 1810/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Dělnická 753/76, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1206/2019-3283 ze dne 25. března 2020, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 29/2017-2894 ze dne 14. března 2019 a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 61 T 3/2014-2398 ze dne 2. února 2017, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal mimo další i stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, 2 písm. c) a 4 trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi let a čtyř měsíců do věznice s ostrahou a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. Společně s dalšími osobami byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradách škod částky v souhrnné výši přesahující 13 milionů Kč; s ostatními nároky byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání státního zástupce, stěžovatele a dalších odsouzených Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, 2 písm. c) a d) a odst. 4 trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi let a čtyř měsíců do věznice s ostrahou a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. Společně s dalšími osobami byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradách škod částky v souhrnné výši blížící se 6 milionům Kč; s ostatními nároky byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce a některých dalších odsouzených byla zamítnuta. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem a rozhodnutími zasáhly jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení; současně požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a projednání věci mimo pořadí.
4. Stěžovatel tvrdí, že provedeným dokazováním nebyla vyvrácena jeho obhajoba, skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a nebylo prokázáno, že právě on dodal zdravotně závadný alkohol. Na podporu své argumentace obsáhle a podrobně poukazuje na jednotlivé důkazy a jejich (podle jeho přesvědčení) nesprávnou interpretaci především nalézacím soudem, který oproti obžalobě popis skutku zamlžuje tak, aby byla ve světle obhajoby udržitelná, čímž porušuje rovnost účastníků řízení a právo na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel prezentuje provedené důkazy způsobem, který vylučuje jeho účast na trestné činnosti, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [sp. zn. III. ÚS 51/96 ze dne 15. května 1997 (N 57/8 SbNU 69), sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239) či sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. března 2010 (N 60/56 SbNU 643)] tvrdí, že obecné soudy opomenuly důkazy, které jim navrhl k prokázání své obhajoby, aniž jejich neprovedení řádně odůvodnily. Uvedené pochybení je podle stěžovatele dovolacím důvodem, neboť jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 4 Listiny [viz sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. prosince 2007 (N 225/47 SbNU 951)], a rovněž práva na spravedlivý proces [viz sp. zn. IV. ÚS 135/99 ze dne 14. května 1999 (N 74/14 SbNU 121)]. Stěžovatel uzavírá, že nebyl-li zjištěn jediný přímý důkaz jeho viny, ani nejvyšší stupeň podezření nestačí pro odsouzení.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel v průběhu řízení založil svoji obhajobu, odvolací i dovolací námitky, na shodné argumentaci jako v ústavní stížnosti; obecné soudy se jí zabývaly a z provedených důkazů vyvodily jiné právní závěry než stěžovatel.
7. K tomu Ústavní soud především odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat, pokud by obecné soudy nevybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], protože zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, které musí zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Vyvodil-li stěžovatel z provedeného dokazování jiné právní závěry než obecné soudy, nejde o jím tvrzené porušení základních práv. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) i na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťují každému, že řízení bude probíhat podle předem stanovených pravidel; nezaručují, a ani nemohou zaručit, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Právo zaručující účastníkovi řízení jeho aktivní účast [čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] neznamená, že obecné soudy musí vyhovět každému návrhu účastníka řízení a vyvodit jím presumované závěry. Bez dalšího proto neobstojí konstrukce, že obecný soud nepřipustil důkaz jen proto, aby z něj nemusel vyvodit pro stěžovatele příznivé závěry. Neprovedení navržených důkazů (při uznání viny stěžovatele) by bylo porušením zásady in dubio pro reo jen tehdy, nevedlo-li by hodnocení jiných provedených důkazů ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností; v projednávané věci o takovou situaci nejde.
8. Podle článku 90 Ústavy České republiky (čl. 40 odst. 1 Listiny) jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu; hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Respektuje-li obecný soud při rozhodování podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu dále je hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
9. Stěžovatel jen opakuje svoji obhajobu a v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost prokazující tvrzení, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, než vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti o přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl, a vzhledem k tomu, že ve věci meritorně rozhodl, nerozhodoval ani o žádosti o odklad vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu