ECLI:CZ:US:2020:1.US.1876.20.1
sp. zn. I. ÚS 1876/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti CV14-FINHELP s.r.o., sídlem Blatno č. p. 133, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 20 Cdo 1652/2019-148 a usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2018 č. j. 95 Co 151/2018-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 5. 2018 č. j. 11 Exe 19624/2017-91 tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, na základě pověření Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2018 č. j. 11 Exe 19624/2017-21 se zastavuje, neboť s ohledem na povinnými uplatněnou námitku promlčení rozhodčí nález nelze vykonat.
Podstatou sporu u civilních soudů bylo posouzení počátku běhu promlčecí doby podle ust. §408 odst. 1 obch. zák. za situace, kdy smluvní strany, po té co měl být závazek splatit úvěr splněn, uzavřely dohodu o vyrovnání závazků (dluhů). Odvolací soud dospěl k závěru, že závazek povinného je definován výlučně v uznávacím prohlášení, které je svou povahou utvrzením původního závazku, přičemž z dalšího textu dohody nevyplývá, že by tento závazek měl být zrušen. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že účastníci sjednali nový způsob zajištění závazku, neboť dohoda o změně splatnosti dluhu uzavřená v době, kdy je dlužník v prodlení, není zrušením závazku původního, ale jeho změnou ve smyslu §516 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). S ohledem na promlčení je výkon rozhodnutí (exekuce) nepřípustný podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud jde o ručitelský závazek povinných, jedná se o akcesorický vztah mezi dlužníkem a ručitelem a jedním z výrazů tohoto vztahu je sdílení společného osudu závazku ručitele a dlužníka.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s jeho judikaturou.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá nesprávné posouzení promlčecí doby podle §408 odst. 1 obch. zák. v souvislosti s ujednáním smluvních stran o změně závazku. Je přesvědčena, že byl-li původní závazek zaplatit splátku v určité výši a především k určitému datu dohodou stran změněn (posunut k pozdějšímu datu), věřitel mohl požadovat splnění své pohledávky pouze za podmínek stanovených v novém ujednání. Uvádí, že opírá-li se argumentace účastníka řízení o judikaturu zejména Nejvyššího soudu, musí obecný soud, který ji odmítne jako nepřiléhavou, vyložit čím se posuzovaný případ odlišuje od aktuálně řešeného.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky, v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti, řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům. Zdůraznil, že při posouzení věci vycházel z ust. §397 obch. zák., podle něhož u závazků běžela čtyřletá promlčecí doba ode dne, kdy měly být splněny nebo mělo být započato s jejich plněním (§392 odst. 1 obch. zák.) a z ust. §408 odst. 1 obch. zák., podle něhož promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet (ode dne, kdy měl být závazek splněn). V odůvodnění rozhodnutí konkretizoval promlčení závazků s ohledem na nejzazší možnou promlčecí dobu a mimo jiné zdůraznil, že dohodou si strany sjednaly pouze jiný způsob plnění původního závazku, avšak současně nelze z provedených důkazů dovodit, že by původní závazek byl zrušen.
Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl své závěry o nepřípustnosti dovolání s ohledem na to, že závěry odvolacího soudu korespondují jeho judikatuře, přičemž vyzdvihl, že změna obsahu závazku bez toho, že by zde existovala jakákoli spornost závazku původního nebo že by vůle účastníků směřovala k nahrazení původního závazku novým a tudíž právní důvod původního závazku by zanikl, znamená, že námitku promlčení je v uvedené věci nutno hodnotit v souvislosti s kumulativní novací, ke které se váže judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2531/2012, 29 Cdo 5536/2007). Ústavní soud tak nesdílí názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat výroky soudů v běžných obchodních sporech, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu