ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1652.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1652/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CV14-FINHELP s. r. o., se sídlem v Blatnu 133, identifikační číslo osoby 03138534, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti povinným 1) F. D. , narozenému XY, bytem XY, 2) L. D. , narozené XY, bytem XY, a 3) REALITY D&D s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Chomutově č. p. 2000, identifikační číslo osoby 25422782, všech zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Chomutově, Škroupova 1325/34, pro 6 334 093,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 EXE 19624/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2018, č. j. 95 Co 151/2018-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit každému z povinných 1) až 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32 703,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Musila.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 95 Co 151/2018-113, k odvolání všech povinných změnil usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 5. 2018, č. j. 11 Exe 19624/2017-91, tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, na základě pověření Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2018, č. j. 11 Exe 19624/2017-21, se zastavuje (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález rozhodce JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D., ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 43556/11 (dále jen „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“). V souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení (směřující k povinnými navrhovanému zastavení exekuce) se zabýval otázkou právní podstaty vymáhané pohledávky a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v případě povinného 1) byly smlouvami o úvěru ze dne 24. 11. 1995, č. 205095030 (dále „úvěr I.“), a o revolvingovém úvěru ze dne 30. 10. 1995, č. 205095027 (dále „úvěr II.“), uzavřenými mezi podnikajícím povinným 1) a Investiční a poštovní bankou, a. s., založeny obchodní závazkové vztahy, tzv. absolutní obchody (viz §497 až 507 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obch. zák.“), přičemž úvěr II. měl být splacen povinným 1) nejpozději do 10. 11. 1996 a úvěr I. měl být hrazen ve splátkách od 20. 4. 1996 do 20. 10. 2001. U těchto závazků běžela čtyřletá promlčecí doba (viz §397 obch. zák.) ode dne, kdy měly být splněny nebo mělo být započato s jejich plněním (§392 odst. 1 obch. zák.). Se zřetelem k tomu, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutím deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet (§408 odst. 1 obch. zák.), dospěl odvolací soud k závěru, že maximální promlčecí doba ve vztahu k závazku splatit úvěr II. uplynula nejpozději 10. 11. 2006, ve vztahu k závazku splatit úvěr I. skončila 20. 10. 2011, takže uvedená práva se promlčela nejpozději dne 11. 11. 2006 (úvěr II.) a dne 21. 10. 2011 (úvěr I.). Bylo-li rozhodčí řízení zahájeno 16. 3. 2011 a návrh na nařízení exekuce oprávněná podala 12. 12. 2017, nelze s ohledem na námitku promlčení rozhodčí nález vykonat.
Vznesení námitky promlčení není v posuzované věci zjevným výrazem zneužití práva na úkor oprávněné a s ohledem na okolnosti případu dobrým mravům neodporuje (s odkazem odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jako zcela zásadní posuzoval odvolací soud dohodu o vyrovnání závazků (dluhů) č. 5/2003 ze dne 23. 6. 2003 (dále jen „Dohoda“), v níž povinný 1) a společnost LEASING - STAR spol. s r. o. (právní předchůdce oprávněné poté, co byla vymáhaná pohledávka opakovaně postoupena) ujednali k určitě a platně uznaným pohledávkám způsob jejich hrazení ve splátkách. Odvolací soud dovodil, že závazek povinného 1) je definován výlučně v uznávacím prohlášení, které je svou povahou utvrzením původního závazku, a z dalšího textu Dohody nevyplývá, že by tento závazek měl být zrušen, nelze tak uzavřít (jak to učinil soud prvního stupně), že Dohoda působí zánik závazku původního. Na tomto nic nemění skutečnost, že účastníci sjednali nový způsob zajištění závazku, neboť dohoda o změně splatnosti dluhu uzavřená v době, kdy je dlužník v prodlení, není zrušením závazku původního, ale jeho změnou ve smyslu §516 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na promlčení je výkon rozhodnutí (exekuce) nepřípustný podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). K otázce promlčení ručitelského závazku povinných 2) a 3) odvolací soud poznamenal, že se jedná o akcesorický vztah mezi dlužníkem a ručitelem a jedním z výrazů tohoto vztahu je sdílení společného osudu závazku ručitele a dlužníka. S ohledem na promlčení práva věřitele odpovídající hlavnímu závazku povinného 1) je proto dán důvod k zastavení exekuce rovněž ve vztahu k povinným 2) a 3).
Odvolací soud rovněž řešil otázku, zda návrh na zastavení exekuce, jakož i odvolání povinné 3) bylo podáno k tomu oprávněnou osobou. Ačkoli obchodní podíl povinné 2), která udělila advokátovi plnou moc k zastupování povinné 3), byl postižen exekučním příkazem, nezanikla v důsledku toho její účast ve společnosti, z čehož plyne, že povinná 2) byla jako jediný společník povinné 3) oprávněna odvolat dosavadní likvidátorku společnosti - povinné 3) a jmenovat likvidátora nového (v daném případě sebe samotnou). V případě, kdy je exekucí postižený obchodní podíl převoditelný, byť omezeně, zaniká účast společníka ve společnosti s ručením omezeným až udělením příklepu v dražbě nebo doručením vyrozumění o neúspěšné opakované dražbě. Jestliže nebylo prokázáno, že by povinná 2) přestala být společnicí povinné 3) v důsledku prodeje jejího podílu soudním exekutorem v dražbě, přičemž jmenovaná byla ke dni zmocnění advokáta k zastupování povinné 3) podle obchodního rejstříku likvidátorkou společnosti – povinné 3), na kterou přešla působnost statutárního orgánu, byla plná moc k zastupování povinné 3) advokátem vystavena osobou oprávněnou za společnost jednat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítala, že se odvolací soud „v mnoha ohledech při řešení otázek procesního a hmotného práva“ odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolacím soudem přijatý výklad ustanovení §516 obč. zák. je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005. Promlčení pohledávky totiž nelze posuzovat podle původně sjednané splatnosti, bez ohledu na nové ujednání stran o termínu splatnosti jednotlivých - navíc povinnými zamlčovaných -splátek úvěru. V takovém případě by byl věřitel ochotný k dohodě s dlužníkem nucen k tomu, aby od záměru uzavřít s dlužníkem dohodu ustoupil a řešil věc soudní, příp. exekuční cestou (s upozorněním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 523/2016, či nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. ledna 2016, sp. zn. III. ÚS 119/2014). Řešení otázky, zda povinná 2) byla oprávněna zmocnit advokáta k zastupování povinné 3) v exekučním řízení, bylo překvapivé, neboť v tomto ohledu neproběhlo žádné dokazování. Byl-li vyhotoven exekuční příkaz k postižení obchodního podílu dne 1. 7. 2013, pak pověřený soudní exekutor provádějící exekuční řízení za dobu pěti let dražbu tohoto obchodního podílu pravděpodobně realizoval a povinné 2) účast v obchodní korporaci zanikla. Jestliže námitka promlčení nebyla vznesena v průběhu rozhodčího řízení, její nynější uplatnění v průběhu exekučního řízení je zjevným výrazem zneužití práva na úkor oprávněného (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soude ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdí, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Povinní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Odvolací soud správně určil počátek běhu desetileté promlčecí doby. Samotná Dohoda byla uzavřena až v roce 2003, tedy dávno poté, kdy měl být závazek splatit úvěr splněn. Ujednání v Dohodě jsou zcela irelevantní pro posouzení běhu maximální promlčecí doby dle §408 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud se také správně vypořádal s námitkou zastoupení povinné 3) a s otázkou, zda je v daném případě uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Oprávněná s přihlédnutím ke všem okolnostem si měla být vědoma toho, že nabývá promlčenou pohledávku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Podle §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle §408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Předestřenou otázku promlčení práva podle citovaných ustanovení obch. zák. dovolatelka nepřiléhavě - ve spojení se zvoleným hlediskem přípustnosti dovolání, a to odchýlením se od judikatury dovolacího soudu - opírala o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005, v němž však byla posuzována tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák., nikoli odlišně konstruovaná úprava promlčení práva plynoucího z obchodního vztahu (§408 obch. zák.). Odkázala-li oprávněná rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 523/2016, pak v tomto případě byl řešen případ skutkově jiný (změna splatnosti nastala ještě v době, kdy splátky nebyly splatné). Nejvyšší soud však přesto i v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že „smyslem právní úpravy tzv. absolutní promlčecí doby, která běží bez ohledu na stavení nebo přerušení promlčení, je zabránit tomu, aby sporné nebo nejasné nároky přetrvávaly neúměrně dlouho, a přispět tak k jistotě v obchodních vztazích“ a že „kumulativní novace obsažená v dodatcích ke smlouvě o úvěru (…) nemá vliv na běh desetileté promlčecí doby, počítané ode dne původní splatnosti závazku“ (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 2531/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007).
Specifikovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu dopadá i na posuzovaný případ, kdy si strany Dohodou sjednaly jiný způsob plnění původního závazku, a to formou splátek, současně nelze z provedených důkazů dovodit, že by původní závazek byl zrušen. Toliko změna obsahu závazku bez toho, že by zde existovala jakákoli spornost závazku původního nebo že by vůle účastníků směřovala k nahrazení původního závazku novým a tudíž právní důvod původního závazku by zanikl, znamená, že námitku promlčení je v uvedené věci nutno hodnotit v souvislosti s kumulativní novací, ke které se váže znamenaná judikatura Nejvyššího soudu. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za uvedených okolností proto nemůže kolidovat závěr odvolacího soudu, že maximální promlčecí doba stanovená v §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončila uplynutím deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet (tedy ode dne, kdy měl být závazek splněn), takže v poměrech posuzované věci ohledně závazku splatit úvěr II. uplynula nejpozději 10. 11. 2006 a ohledně závazku splatit úvěr I. nejpozději 20. 10. 2011, tedy právo věřitele (oprávněné) ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. bylo promlčeno 11. 11. 2006, resp. 21. 10. 2011. Bylo-li rozhodčí řízení zahájeno dne 16. 3. 2011 (rozhodčí nález nabyl právní moci dne 14. 11. 2011) a návrh na nařízení exekuce podán až 12. 12. 2017, exekuční titul nelze z důvodu promlčení vymáhané pohledávky vykonat, což je důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázku, zda vznesení námitky promlčení je či není zjevným zneužitím práva na úkor oprávněného (věřitele), Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně řešil se závěrem, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017 a další).
Odvolací soud v napadeném usnesení žádné okolnosti případu výjimečné intenzity, pro něž by právo námitky promlčení odepřel, nenalezl (zjištěný skutkový stav nepodléhá přezkumu dovolacího soudu) a dovolatelka takové okolnosti v dovolání zmiňuje pouze v souvislosti se skutečností, že námitka promlčení nebyla vznesena v průběhu rozhodčího řízení, ale až v řízení exekučním. Tato argumentace sama o sobě nemůže vést k prolomení zmíněného principu právní jistoty, z čehož plyne, že odvolací soud se řešením uvedené otázky neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu a přípustnost dovolání není ani v tomto bodě vystižena.
Námitka oprávněné týkající se nedostatku zastoupení povinné 3) není ve své podstatě ničím jiným než oznámením vady exekučního řízení, ke které však dovolací soud v případě nepřípustnosti dovolání nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle výsledku dovolacího řízení náleží povinným podle ustanovení §243b, §151 odst. 1, odst. 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhrada nákladů řízení, zahrnující mimosmluvní odměny společného advokáta povinných 1) až 3) z tarifní hodnoty 6 334 093,19 Kč za tři úkony právní služby při snížení každé z odměn o 20% (tj. odměna za jeden úkon, a to vyjádření povinných k dovolání ze dne 15. 2. 2019, činí 26 928 Kč - §11 odst. 1 písm. k/, §7 bod 6 a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „AT“) a paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a odst. 3AT), při zvýšení odměn a paušální náhrady o položku 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř., viz dále zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané odměny, ve znění pozdějších předpisů). Oprávněná určené náklady řízení uhradí každému z povinných (samostatných účastníků řízení) k rukám jejich společného zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu