ECLI:CZ:US:2020:1.US.19.20.1
sp. zn. I. ÚS 19/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: S. Z., nyní ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupený Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 120/2019-2019 ze dne 11. listopadu 2019 a Krajského soudu v Praze č. j. Nt 656/2016-606 ze dne 7. října 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby, nevyhověl návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka ani na přijetí písemného slibu a nepřijal nabídku třetí osoby na složení peněžité záruky ani na převzetí záruky za další chování stěžovatele. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatele zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především poukazuje na vzetí do předběžné vazby dne 20. února 2016 a na usnesení ze dne 28. 4. 2017, jímž bylo připuštěno vydání stěžovatele do jeho domovského státu k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu. Stěžovatel namítá, že je ve vazbě již 48 měsíců, což je doba odpovídající trestu, který by mu mohl být za stíhanou trestnou činnost uložen. Opakovaně žádal o propuštění z vazby; usnesením č. j. Nt 656/2016-546 ze dne 23. 7. 2019 soud prvního stupně jeho žádosti vyhověl, stížnostní soud ale usnesením sp. zn. 14 To 91/2019 ze dne 15. 8. 2019 rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem zabývat se nabídkou peněžité záruky stěžovatelovy družky, neboť přijatý písemný slib považoval za nedostatečný.
3. Následně soud prvního stupně znovu projednal stěžovatelovu žádost a vydal napadené usnesení, v němž zdůraznil, že vazební důvod nepominul, a existuje reálna obava, že by stěžovatel uprchl. Stěžovatel dále uvedl, že dosud nebyl vydán s ohledem na řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou mu svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2019 Ministerstvo vnitra neudělilo, následnou správní žalobu zamítl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Az 52/2019-44 ze dne 5. 12. 2019. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly dostatečně konkrétními okolnostmi, tedy možností náhrady vazby jinými nástroji, zejména trvá-li vazba téměř maximální dobu povolenou trestním řádem. Dále poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Mathlum proti Řecku, č. 48883/07) k maximální době detence cizinců podle požadavku předvídatelnosti [čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a na judikaturu Ústavního soudu, například na nálezy sp. zn II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), sp. zn. II. ÚS 1301/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 166/86 SbNU 709) a sp. zn. I. ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 222/75 SbNU 499). Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto navrhuje Ústavnímu soudu napadená usnesení zrušit.
4. K ústavní stížnosti se za soud prvního stupně vyjádřila předsedkyně senátu, která zrekapitulovala žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby, o nichž opakovaně soud rozhodoval (24. 5. 2016, 4. 8. 2016, 11. 10. 2016, 2. 5. 2018 a 18. 12. 2018) s tím, že přezkum některých rozhodnutí provedl též Ústavní soud (rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele do jeho domovské země ze dne 28. 2. 2017 - odmítnuto pod sp. zn. III. ÚS 1716/18; zamítnutí žádosti o propuštění ze dne 2. 5. 2018 - odmítnuto pod sp. zn. III. ÚS 2644/18). Oproti tomu soud prvního stupně vyhověl žádosti stěžovatel o propuštění z předběžné vazby pod č. j. Nt 656/2016-546 ze dne 23. 7. 2019 a přijal jeho písemný slib; toto rozhodnutí zrušil stížnostní soud (sp. zn. 14 To 91/2019 ze dne 15. 8. 2019), na což navázalo vydání napadeného rozhodnutí, v němž stěžovatel užil shodnou argumentaci jako v ústavní stížnosti, a soud prvního stupně se s ní vypořádal - viz odůvodnění napadeného rozhodnutí.
5. Rovněž předsedkyně stížnostního soudu ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh řízení o předběžné vazbě stěžovatele i opakování námitek, s nimiž se obecné soudy vypořádaly. Uvedla, že stěžovatel argumentuje nepřiléhavě, a proto popsala i právní rámec lhůt a předběžné vazby podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), přiblížila účel předběžné vazby i respekt k judikatuře Ústavního soudu týkající se vazby. Závěrem uvedla, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Azs 447/2019-30 ze dne 14. 2. 2020 pravomocně zamítl kasační stížnost proti neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli - tím pominula překážka bránící ministryni spravedlnosti povolit vydání stěžovatele, což také ovlivnilo dobu trvání předběžné vazby; proto navrhla ústavní stížnost odmítnout.
6. Vyjádření byla poskytnuta stěžovateli, který repliku neuplatnil.
7. Z napadeného rozhodnutí nalézacího soudu se podává, že vyhověl-li původně žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, učinil tak s ohledem na dlouhodobé a stále neukončené řízení Ministerstva vnitra o udělení mezinárodní ochrany. Ukončení azylového řízení nemělo žádné reálné obrysy, a proto měly obecné soudy za to, že další držení stěžovatele v předběžné vazbě je neúměrné povaze a závažnosti jeho majetkové trestné činnosti a prodlužuje ji především nepřiměřená délka správního řízení. Po zrušení tohoto rozhodnutí soud prvního stupně pro vazební zasedání vyžádal aktuální informace o průběhu správního řízení a dostalo se mu sdělení, že stěžovateli mezinárodní ochrana udělena nebyla (č. j. OAM-24/LE-LE05-LE05-2016 ze dne 23. 9. 2019). Tato skutečnost, při zachování existence důvodů předběžné vazby, vedla soud prvního stupně k závěru, že nejsou důvody pro propuštění stěžovatele. Stížnostní soud se následně se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zopakoval, že pokud považovaly obecné soudy dříve za možné stěžovatele z předběžné vazby propustit, stalo se tak pro nezjistitelnost data ukončení správního řízení; bylo-li již řízení ukončeno, je s ohledem na výsledek řízení zřejmé, že stěžovatel může být vydán v krátké době. Stížnostní soud přitom uvedl, že pro posouzení vazby neexistuje jen hledisko času, ale rovněž účelu předběžné vazby, závažnost a intenzita obavy z útěku vyžadované osoby; nelze přitom odhlédnout, "že obsahem extradičního závazku je rovněž závazek nenechat vyžadovanou osobu uprchnout zejména za situace, kdy již o přípustnosti vydání této osoby bylo pravomocně rozhodnuto".
8. Stěžovatelem uvedená judikatura se vztahuje na případy, v nichž nelze odhadnout, kdy vydá ministerstvo příslušná správní rozhodnutí; existuje-li však pravomocné rozhodnutí správního orgánu i následná rozhodnutí o opravných prostředcích, jde o skutečnosti, které musely obecné soudy při svém rozhodování zohlednit, neboť v dohledné době lze očekávat vydání stěžovatele do jeho domovského státu. Ač některá předchozí rozhodnutí napadl stěžovatel ústavními stížnostmi a existuje předpoklad, že tak učiní i proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, má Ústavní soud za to, že důvody pro ponechání stěžovatele v předběžné vazbě, jak je popsaly obecné soudy v napadených rozhodnutích, jsou dány, a nelze v nich spatřovat překážku pro odmítnutí ústavní stížnosti.
9. Právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny) může být omezeno jen ve stanovených případech [čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy]; všechny zde uvedené podmínky byly v projednávané věci naplněny. Postup obecných soudů při rozhodování o vazbě i dobu jejího trvání upravuje trestní řád; předběžná vazba je však upravena v §94 zákona č. 104/2013 Sb., který jako lex specialis vylučuje z užití některá ustanovení trestního řádu, včetně její maximální možné délky. Sám stěžovatel tuto skutečnost sice konstatuje, přesto se odvolává na (vyloučenou) úpravu trestního řádu. Pokud proto soudy vydaly napadená rozhodnutí, nejde o zkrácení stěžovatele v jeho právu na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně odůvodněna, je z nich patrné, že se obecné soudy stěžovatelovými námitkami dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu