ECLI:CZ:US:2020:1.US.1926.20.1
sp. zn. I. ÚS 1926/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů BNV metal s.r.o., se sídlem Vysoká u Příbramě č. 23, Václava Bambase a Martina Vošahlíka, zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 29 Cdo 3840/2019-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 49 Cm 28/2018-11 uložil žalovaným (dále jen "stěžovatelé") zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 310 593 Kč s 6% úrokem od 23. 1. 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 035,31 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 15 582 Kč. Rozsudkem ze dne 7. 11. 2018 č. j. 49 Cm 28/2018-44 tentýž soud ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a uložil stěžovatelům, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně na náhradě nákladů námitkového řízení částku 35 864,40 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2019 č. j. 2 Cmo 183/2019-84 rozhodl, aby do řízení na místo žalobce vstoupila společnost Infino, a.s. (dále jen "společnost"). Odvolací soud na základě §107a o. s. ř., čl. I. §11 odst. 1 a §14 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "směnečný zákon"), a §1103 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") konstatoval splnění všech předpokladů vyžadovaných §107a o. s. ř. pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního žalobce, když směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla v průběhu odvolacího řízení indosována na společnost a společnosti předána, dosavadní žalobce následně navrhl, aby společnost vstoupila do řízení na jeho místo a společnost se vstupem do řízení vyslovila souhlas.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byly v projednávané věci splněny všechny předpoklady, za nichž lze podle ustanovení §107a o. s. ř. vyhovět návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž směnku (na řad) lze převádět rubopisem i v době, kdy je uložena u soudu, když žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu převodu směnky v průběhu směnečného řízení nebrání (srov. také usnesení sp. zn. 29 Odo 454/2003, 29 Cdo 5052/2007 a 29 Cdo 3944/2011. Zdůraznil, že při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), soud zkoumá, zda jde u označené právní skutečnosti o takovou, s níž právní předpisy spojují přechod práva, zda tato právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Připomněl, že otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (odkázal přitom na vlastní usnesení sp. zn. 21 Cdo 306/2003, 29 Odo 708/2002, 29 Odo 669/2005, 29 Cdo 647/2007 a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 31/2018). Současně neopomněl uvést, že podmínkou pro převod směnky na řad je vedle rubopisu také její předání nabyvateli. Dovolací soud konečně charakterizoval argumentaci stěžovatelů ve vztahu k řešení otázky procesního nástupnictví na straně žalobce jako právně bezvýznamnou, neboť stěžovatelé zjevně přehlížejí, že skutečností, se kterou právní předpisy (obecně vzato) spojují převod práv ze směnky na řad, není postoupení pohledávky (srov. výslovné znění ustanovení §1103 odst. 2 o. z.), jakož i to, že pro rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. není významné, zda dosavadní žalobce je nositelem tvrzeného práva (případně zda mohou být námitky, jimiž se žalovaní brání povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, opodstatněné).
III
V ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve připomněli argumentaci dovolacího soudu a dále zdůraznili, že jeho postupem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, když se nejen tento soud, ale také Vrchní soud v Praze, nezabývaly všemi podstatnými skutečnostmi. Mj. uvedli, že žalobce řádné neoznámil a nedoložil procesní nástupnictví za společnost, důsledky z toho plynoucí, ani neprokázal skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují přechod/převod práv a povinností. Následně poukázali na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení a z toho plynoucí porušení zásady rovnosti stran.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nelze považovat za nepřesvědčivé, neboť zřetelně uvedly důvody pro přijetí předmětných rozhodnutí. Argumentaci dovolacího soudu Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatelů se závěry soudů (a především Nejvyššího soudu) při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv.
Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil důvody svého postupu, poukázal na vlastní bohatou, standardní a známou judikaturu, z níž vyplývají jasné závěry pro řešení předmětných otázek. Argumentace stěžovatelů obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelé se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jejich opakované a do určité míry spekulativní výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Ústavní soud ostatně žádné pochybení neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu (a také odvolacího soudu) a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu