ECLI:CZ:US:2020:1.US.2024.20.1
sp. zn. I. ÚS 2024/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky VETT, a. s., se sídlem v Zákupech, Borská 58, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1521/2020-1654 ze dne 10. 6. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 73/2017-1547 ze dne 22. 11. 2019, rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 13 C 203/2007-1092 ze dne 10. 7. 2015, a dále rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 778/2013-564 ze dne 19. 7. 2013 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 393/2009-527 ze dne 4. 12. 2012 a Okresního soudu v České Lípě č. j. 13 C 203/2007-288 ze dne 20. 4. 2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a města Česká Lípa, se sídlem v České Lípě, T. G. Masaryka 11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Okresním soudem v České Lípě (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě vedlejšího účastníka pod spisovou značkou 13 C 203/2007 vedeno řízení o zaplacení 70 512 021,87 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého stěžovatelce na úkor vedlejšího účastníka jeho plněním z neplatné smlouvy, jejímž předmětem byl závazek veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa, uzavřené dne 1. 3. 2002 podle §19 a násl. zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 111/1994 Sb.").
2. Ústavní soud pro přehled uvádí, že dvě ústavní stížnosti stěžovatelky proti kasačním rozhodnutím, vydaným v totožném řízení, odmítl pro jejich předčasnost jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 348/11 ze dne 22. 3. 2011 a sp. zn. III. ÚS 2698/18 ze dne 31. 8. 2018 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Skutkově související byla i ústavní stížnost stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí, kterým byl zamítnut její návrh na přiznání peněžitého plnění proti vedlejšímu účastníku (na něž měl plynout nárok z téže veřejnoprávní smlouvy), odmítnutá rovněž z důvodu nepřípustnosti pro nevyčerpání opravných prostředků usnesením sp. zn. IV. ÚS 1447/13 ze dne 12. 6. 2013.
3. Po složitém procesním vývoji lze k nyní napadeným rozhodnutím ve stručnosti uvést následující:
Nalézací soud rozhodl mezitímním rozsudkem (č. j. 13 C 203/2007-288), že je dána pravomoc jeho, nikoli správních orgánů ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění; přestože vůlí účastníků bylo uzavřít veřejnoprávní smlouvu, závazek nebyl sjednán platně a podstatou sporu bylo vydání bezdůvodného obohacení, jež se projednává v občanskoprávním řízení před soudem. Současně nalézací soud uzavřel, že základ nároku uplatněného vedlejším účastníkem je vzhledem k neplatnosti smlouvy dán. Mezitímní rozsudek byl nejprve zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") č. j. 29 Co 393/2009-346 ze dne 11. 3. 2010 pro nedostatek pravomoci civilních soudů, po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") - viz usnesení č. j. 28 Cdo 4410/2010-426 ze dne 12. 1. 2011 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na https://www.nsoud.cz) - byl následně napadeným rozsudkem odvolacího soudu č. j. 29 Co 393/2009-527 pravomocně potvrzen. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 778/2013-564 zamítnuto jako přípustné, leč nedůvodné.
4. Rozsudkem č. j. 13 C 203/2007-1092 následně nalézací soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku 34 963 976,59 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výroky III až V). Odvolací soud (opět po kasačním zásahu odvolacího i dovolacího soudu - viz usnesení odvolacího soudu č. j. 29 Co 73/2017-1227 ze dne 26. 5. 2017, zrušené usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5101/2017-1276 ze dne 5. 6. 2018) rozsudkem č. j. 29 Co 73/2017-1547 potvrdil vyhovující výrok I uvedeného rozsudku nalézacího soudu ve věci samé co do částky 31 540 985 Kč s odpovídajícím příslušenstvím, ve zbytku, jdoucím nad rámec zamítavého výroku II rozsudku nalézacího soudu, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výroky II až IV). Nejvyšší soud v pořadí čtvrté dovolání stěžovatelky ve věci odmítl napadeným usnesením č. j. 28 Cdo 1521/2020-1654 pro nepřípustnost.
5. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručeného článkem 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že projednání sporu spadá s ohledem na veřejnoprávní povahu neplatné smlouvy do pravomoci správního orgánu, nikoli civilního soudu, což podporuje usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "kompetenční senát") č. j. Konf 10/2015-11 ze dne 25. 2. 2016 (všechna rozhodnutí kompetenčního senátu a Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na https://www.nssoud.cz), jehož rozhodnutí jsou i podle judikatury Ústavního soudu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1743/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 234/59 SbNU 379)] obecně závazná a podle principu incidentní retrospektivy aplikovatelná i na dříve zahájená řízení [viz nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531), či nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)]. Správnost svého názoru dokládá stěžovatelka také shodně vyznívajícími rozhodnutími, jež byla v řízení vydána, avšak později zrušena (např. výše zmíněné usnesení odvolacího soudu č. j. 29 Co 73/2017-1227).
6. K projednání věci samé stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že se odmítl věcně zabývat jejími námitkami k vadám dokazování v odvolacím řízení, týkajícího se určení výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím znaleckého posudku Českého vysokého učení technického (dále jen "ČVUT"), s odůvodněním, že stěžovatelka pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle stěžovatelky překvapivé - ač soud reflektoval stěžovatelkou předložený revizní znalecký posudek a uložil ČVUT doplnit posudek k obhájení závěrů z něj plynoucích, nedostatky znaleckého posudku ČVUT, nenapravené ani příslušným doplněním, dostatečně nezohlednil a částku údajného bezdůvodného obohacení snížil nedostatečně. Obecné soudy se rovněž dopustily přepjatého formalismu při posouzení předmětné veřejnoprávní smlouvy jako neplatné; nedodržely zásadu autonomie vůle stran, vyzdvihovanou pravidelně Ústavním soudem [např. nález sp. zn. II. ÚS 571/06 ze dne 21. 4. 2009 (N 91/53 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157), nález sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 138/62 SbNU 167)].
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou i řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka ve svém obsáhlém podání pouze opakuje námitky, jež vytrvale vznášela již před obecnými soudy, aniž by jimi byla s to zvrátit výsledek řízení. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Jestliže obecné soudy nepřisvědčí tvrzením stěžovatele, posoudí rozhodné otázky odlišně od jeho názoru a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodní, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek, a ne každé pochybení soudu je způsobilé odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
9. Vyřešení otázky pravomoci je věcí podústavního práva a orgánů zmocněných k jejímu posouzení (zde především kompetenčního senátu); z ústavněprávního hlediska je podstatné, je-li jednotlivci při uplatnění jeho práv zachována soudní ochrana (viz čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Děje-li se tak přímým přístupem k civilnímu soudu či cestou správního soudnictví prostřednictvím přezkumu rozhodnutí správního orgánu, je otázkou řešenou zákonem, k jehož výkladu není Ústavní soud příslušný; v duchu Listiny platí, že standard ochrany subjektivních práv jednotlivce je v obou případech stejný.
10. Problém může nastat z hlediska zachování záruky zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť z hlediska nezávislosti a nestrannosti soudního rozhodování musí být zajištěna dostatečná míra předvídatelnosti a transparentnosti výběru konkrétního rozhodujícího soudce, což je navázáno mj. i na pravomoc, věcnou i funkční příslušnost soudů; platí však, že ne každé pochybení (zde spíše vyjasnění složité právní otázky) znamená bez dalšího porušení práva na zákonného soudce. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, při určení pravomoci orgánů soudní či výkonné moci, či v rámci soudního řízení, co do pravidel místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o regule organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel.
11. Otázka nedostatku pravomoci civilního soudu k projednání věci byla v průběhu řízení opakovaně řešena jak obecnými soudy, tak správními orgány v paralelně vedených řízeních, a současně též kompetenčním senátem, ať již přímo ve věci nynějších účastníků řízení, či jiných, obsahově obdobných věcech. Přístup kompetenčního senátu prošel vývojem. Teprve usnesením č. j. Konf 10/2015-11 ze dne 25. 2. 2016 (tj. po vydání pravomocného mezitímního rozsudku a nepravomocného konečného rozsudku nalézacího soudu) dospěl kompetenční senát k závěru, že k řešení všech sporů týkajících se práv a povinností plynoucích z veřejnoprávní smlouvy, byť i mimosmluvní povahy (např. bezdůvodné obohacení, či náhrada škody), je příslušný správní orgán; do té doby zastával názor opačný, tedy že řešení sporů z bezdůvodného obohacení či náhrady škody spadá do pravomoci civilního soudnictví.
12. Na uvedený judikatorní odklon zareagoval v řízení odvolací soud, který s odkazem na něj zrušil konečný rozsudek nalézacího soudu zmíněným usnesením
č. j. 29 Co 73/2017-1227, načež dovolací soud dospěl v kasačním usnesení
č. j. 28 Cdo 5101/2017-1276 k definitivnímu závěru, že v dané věci s ohledem na existenci pravomocného mezitímního rozsudku, časovou souvislost vývoje judikatury kompetenčního senátu v průběhu napadeného řízení a další jedinečné okolnosti případu, zůstává i přes opačně vyznívající rozhodnutí kompetenčního senátu pravomocným civilní soud. Ač toto rozhodnutí není v současné době (správně) napadeno, jeho závěry předurčily další vývoj řízení, proto se jím Ústavní soud při projednávání nyní podané ústavní stížnosti zabýval rovněž; v napadeném usnesení č. j. 28 Cdo 1521/2020-1654 ostatně Nejvyšší soud na svém stanovisku setrval a vypořádal námitky stěžovatelky k němu.
13. Nejvyšší soud svůj závěr o zachování pravomoci civilních soudů v dané konkrétní věci odůvodnil přiléhavě a s ohledem na její specifické skutkové okolnosti - Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že tak učinil nepřesvědčivým způsobem ani že by jí projednání věci civilními soudy (namísto správním orgánem) samo o sobě mělo přinést materiální újmu, což konstatoval v uvedeném usnesení i dovolací soud, uvedl-li, že: "bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu předestřeného žalobcem), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu "spory z veřejnoprávní smlouvy", k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11." Nejvyšší soud svůj výklad účinků zmíněného usnesení kompetenčního senátu č. j. Konf 10/2015-11 označil za "poctivě míněnou snahu o ústavně konformní promítnutí vývoje právních názorů zvláštního senátu do poměrů přezkoumávané věci", kterou Ústavní soud kvituje a nemá k ní výhrady. Dokončení projednávání věci před civilními soudy se podle dovolacího soudu jevilo v době jeho rozhodování procesně efektivnější i šetrnější vůči "objektivnímu (ačkoli dovolatelkou jako procesně neúspěšnou stranou pochopitelně příliš intenzivně nepociťovanému) zájmu účastníků na věcném řešení pře, bylo-li již nadto o meritu věci pravomocně rozhodnuto"; jde o řádně odůvodněné posouzení vrcholného soudu obecné justice, jehož přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Právě uvedeným Ústavní soud nemíní zpochybňovat nynější judikaturu kompetenčního senátu ohledně pravomoci správních orgánů ani její obecnou závaznost (stejně jako Nejvyšší soud, jak je zřetelně patrno z jeho rozhodnutí, akcentujícího specifika souzené věci). V dané věci však dospívá k závěru, že Nejvyšší soud si jí při vypořádávání námitek stěžovatelky byl vědom a přesvědčivě vyložil, proč na toto konkrétní soudní řízení nedopadá a proč je namístě výjimečně vyložit účinek usnesení č. j. Konf 10/2015-11 jako nikoli incidenčně retrospektivní, nýbrž prospektivní, a tudíž na věc neaplikovatelný. Jeho postupu ani rozhodnutí tak není co vytknout a nezbývá, než námitku nedostatku pravomoci nalézacího soudu k projednání věci odmítnout jako nedůvodnou, aniž by tím utrpělo stěžovatelčino právo na zákonného soudce (viz parametry popsané výše v bodě 10 usnesení); Ústavní soud postup Nejvyššího soudu za svévolný nepovažuje.
15. Co se týče tvrzených vad dokazování, za určitých okolností mohou vést k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; musí jít nicméně o tak podstatnou vadu, že vedla k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým stavem, který vzal soud za zjištěný. Hodnocení důkazů je podle §132
o. s. ř. doménou soudu, který dokazování prováděl a nabyl při něm bezprostředních dojmů, jak na něj ten který důkaz působil, jak a proč jej přesvědčil či nepřesvědčil. Tyto své volné úvahy musí soud promítnout v odůvodnění svého rozhodnutí; učiní-li tak, je jeho rozhodnutí výsledkem ústavně zaručené nezávislé rozhodovací činnosti a dovolací ani Ústavní soud nemá důvod pro její přezkum (viz také napadené usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud přitom sdílí názor Nejvyššího soudu, že stěžovatelkou vznášené námitky k nedostatkům znaleckého posudku ČVUT jsou pouhou polemikou s tím, jak jej jako důkaz hodnotil odvolací soud a jaká skutková zjištění z něj učinil. Jelikož odvolací soud své hodnocení v rozsudku řádně a přesvědčivě obhájil (viz body 21-24 rozsudku č. l. 1547), není mu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
16. Odkazuje-li stěžovatelka na rozhodovací praxi Ústavního soudu, nabádající obecné soudy upřednostňovat výklad smluv, který je bude spíše činit platným právním jednáním, než neplatným, k tomu Ústavní soud uvádí, že z principu autonomie vůle neplyne, že by smluvní strany nemusely dodržet obligatorní náležitosti daného smluvního typu stanovené zákonem. Z povahy věci jsou smluvní strany svobodnější při sjednávání podmínek právního jednání podle soukromoprávního předpisu obsahujícího minimum kogentních norem. Veřejnoprávní smlouvy jsou oproti tomu svázány přísnějšími pravidly a musejí odpovídat požadavkům příslušného veřejnoprávního předpisu, který konkrétní typ smlouvy a její podstatné náležitosti (jejichž absence činí uzavřenou smlouvu od počátku neplatnou) upravuje.
17. Závěr o neplatnosti předmětné veřejnoprávní smlouvy učinil nalézací soud již v mezitímním rozsudku, následně jej potvrdil soud odvolací i dovolací; ustanovení §19b odst. 2, věta první, zákona č. 111/1994 Sb., v aplikovaném znění účinném do 31. 12. 2002, upravovalo, že: "[p]ovinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby je dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá." Nalézací soud vyhodnotil, že jde o podstatnou náležitost předmětného smluvního typu, která však v uzavřené smlouvě absentovala, a proto smlouva nebyla uzavřena platně. Podle Ústavního soudu není závěr o neplatnosti smlouvy odůvodněn nedostatečně, nesrozumitelně ani svévolně, námitky stěžovatelky vůči jeho správnosti byly spolehlivě vypořádány. Rovněž tato otázka byla v řízení vyřešena definitivně, na čemž stěžovatelka nemůže nic změnit ani odkazem na rozdílné hodnocení platnosti smlouvy správním orgánem (ve věci vedené u Krajského úřadu Libereckého kraje pod sp. zn. OD 921/2009), jehož rozhodnutí bylo soudní mocí prohlášeno za nicotné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 37/2012-39 ze dne 20. 9. 2012).
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu