ECLI:CZ:US:2020:1.US.216.20.1
sp. zn. I. ÚS 216/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Volfa, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2710/2019-574 ze dne 30. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 61/2019-555 ze dne 7. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 7 C 191/2014-504 ze dne 30. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jičíně rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal odstranění zděného skladu hospodářských nářadí a dřevěného plotu na blíže specifikovaných pozemkových parcelách (výrok I.). Dále určil, že žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) jsou vlastníky pozemku parc. č. X - ostatní plocha v k. ú. Jičín, podle geometrického plánu č. 4164-146-2017 ze dne 23. 8. 2017, vyhotoveného Ing. Svatavou Korelovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj dne 29. 8. 2017 s tím, že tento geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.). Stěžovateli pak uložil nahradit žalovaným náklady řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové pak prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví rubrikovaným unesením odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dobře známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká zejména to, že vadně hodnotily důkazy a vadně posoudily zákonem stanovené podmínky pro vydržení pozemku vedlejšími účastníky řízení, zejména otázku existence jejich dobré víry, a dále to, že ze strany obecných soudů nebyly pečlivě zhodnoceny veškeré skutkové okolnosti případu, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, práva vlastnit majetek a také k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje se závěry obecných soudů ohledně podmínek pro vydržení předmětného pozemku vedlejšími účastníky, hodnocením důkazů a aplikací podústavního práva.
Pokud se týká námitek stěžovatele k hodnocení důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
Ačkoliv stěžovatel používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy ohledně zákonem stanovených podmínek pro vydržení. Ústavní soud však v jeho námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal; naopak obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu