ECLI:CZ:US:2020:1.US.2310.20.1
sp. zn. I. ÚS 2310/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Caithamela, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 37 C 108/2020-48 ze dne 10. 6. 2020, za účasti Okresního soudu v České Lípě, jako účastníka řízení, a reality p3d s. r. o., se sídlem v České Lípě, Tržní 162/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení 9 000 Kč s příslušenstvím z tvrzeného titulu jejího bezdůvodného obohacení. Stěžovatel tvrdil, že s vedlejší účastnicí a třetí osobou (vlastníkem nemovitosti) dne 25. 6. 2019 uzavřel trojstrannou smlouvu o složení blokovacího depozita z důvodu zablokování nemovitosti pro účely uzavření nájemní smlouvy k bytové jednotce. Stěžovatel rezervační poplatek ve výši 9 000 Kč do rukou vedlejší účastnice sice složil, nájemní smlouva však uzavřena nebyla. Podle stěžovatele se tak stalo z důvodu na straně vlastníka, který nesplnil svoji povinnost rekonstruovat byt podle jejich vzájemné dohody.
3. Okresní soud stěžovatelovu žalobu o zaplacení 9 000 Kč s příslušenstvím ústavní stížností napadeným rozsudkem v celém rozsahu zamítl; zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel dostatečně neprokázal, že nájemní smlouva nebyla podepsána z důvodů na straně vlastníka bytu (neprovedením smluvené rekonstrukce); naopak vedlejší účastnice podle okresního soudu dostatečně prokázala, že stěžovatel nájemní smlouvu neuzavřel, neboť o předmětný byt objektivně neměl zájem, jelikož získal jiné bydlení v důsledku úmrtí v rodině, což vedlejší účastnici i sám sdělil. Argumentaci a jednání stěžovatele okresní soud posoudil jako účelové, neboť stěžovatel měl zájem na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku. Podle okresního soudu vedlejší účastnice právo na zaplacení smluvní pokuty měla, přičemž samotnou výši smluvní pokuty okresní soud shledal za přiměřenou a v souladu s dobrými mravy.
4. Proti předmětnému rozsudku okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností a jeho argumentaci lze shrnout následovně: Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, neboť nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele byla smluvní pokuta v předmětné smlouvě sjednána ve prospěch vedlejší účastnice, a nikoliv ve prospěch vlastníka nemovitosti jako strany nájemní smlouvy, což je v rozporu s ustálenou judikaturou; ujednání o smluvní pokutě je proto podle stěžovatele nutné posoudit jako neplatné. Ohledně rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1272/2015 ze dne 29. 10. 2015 stěžovatel uvedl, že jej okresní soud interpretoval a aplikoval nesprávně a svévolně. Uvedený rozsudek podle stěžovatele spočívá na jiném skutkovém základu a závěry z něj není možné na jeho případ aplikovat; v citovaném rozhodnutí šlo o povinnost poskytovat součinnost při jednání o smlouvě - v případě stěžovatele měla smluvní pokuta utvrzovat povinnost uzavřít smlouvu s vlastníkem nemovitosti. Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pro platné sjednání smluvní pokuty musí z důvodu její akcesorické povahy existovat hlavní závazek, který smluvní pokuta utvrzuje; smluvní pokutu pak mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel - dlužník hlavního závazku. Okresní soud se v napadeném rozsudku s namítanou neplatností smluvní pokuty vypořádal nepřezkoumatelným způsobem bez náležitého odůvodnění. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž uvedl, že i přes bagatelní hodnotu žalované částky byl okresní soud povinen rozhodovat předvídatelně a v souladu s ustálenou judikaturou; okresní soud však žalobu zamítl s vědomím, že stěžovatel nemůže podat opravný prostředek, čímž mu znemožnil přístup ke spravedlnosti. Konečně, okresní soud podle stěžovatele postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu, neboť jeho rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován. Stěžovatel v této souvislosti rovněž odkázal na několik nálezů Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že obecné soudy musí svoje rozhodnutí pečlivě odůvodnit, přičemž musí užívat odkazy na judikaturu přiléhavě; zároveň se musí řádně vypořádat s účastníky namítanou judikaturou, nikoliv ji přejít.
5. Ústavní soud přezkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny - jakoukoli kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; stěžovatel pouze rozporuje závěr okresního soudu ohledně platnosti ujednání o smluvní pokutě. Ústavní soud však není k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy povolán a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jednotlivce [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. V projednávané věci je nutné především zohlednit, že částka, které se stěžovatel žalobou proti vedlejší účastnici domáhal, má tzv. objektivně bagatelní význam (9 000 Kč), který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Jedná-li Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení (viz bod 19 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Omezuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum vydaných rozhodnutí (§202 odst. 2 o. s. ř.), což není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního [viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům (Ústavní soud nevyjímaje) umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019).
8. K argumentaci stěžovatele vyjádřené v ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud, že byť lze v obecné rovině souhlasit s tvrzením, že odkaz okresního soudu na rozsudek Nejvyššího soudu v bodě 15 napadeného rozsudku není dostatečně odůvodněn, nepředstavuje takové pochybení extrémní vybočení z ústavních požadavků kladených na odůvodnění a přezkoumatelnost soudních rozhodnutí. Okresní soud srozumitelně a logicky popsal skutečnosti, ze kterých vyplývá, že k neuzavření předmětné nájemní smlouvy došlo z důvodů na straně stěžovatele. Okresní soud se zároveň vypořádal i s namítanou otázkou neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, jelikož vzal v úvahu, že předmětná smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem, vedlejší účastnicí i vlastníkem nemovitosti. Okresní soud vysvětlil, že v případě, kdy byl smluvní pokutou zajištěn závazek stěžovatele uzavřít nájemní smlouvu, a jestliže v případě uzavření nájemní smlouvy měla mít vedlejší účastnice nárok na zaplacení provize ve výši jednoho měsíčního nájmu, odpovídala sjednaná smluvní pokuta svou výší souhrnu všech škod, které bylo možno v daném smluvním vztahu v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (bod 16 napadeného rozhodnutí). Lze tedy uzavřít, že odůvodnění okresního soudu jako celek je přezkoumatelné a z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. Nad rámec odůvodnění lze v tomto smyslu uvést, že uvedený závěr okresního soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Z rozsudku Nevyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 694/2011 ze dne 15. 8. 2012 totiž pouze vyplývá, že nevznikl-li platně závazek (závazek uzavřít kupní smlouvu), jehož splnění má být smluvní pokutou zajištěno, je ujednání o smluvní pokutě neplatné. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 498/2009 ze dne 26. 7. 2010 pak pouze vyplývá, že smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel - dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku. V případě stěžovatele však stranami tzv. rezervační smlouvy nebyly pouze vedlejší účastnice (realitní kancelář) a stěžovatel, ale i vlastník nemovitosti. Stěžovatelem citovanou judikaturu je tak třeba považovat za nepřiléhavou.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu