ECLI:CZ:US:2020:1.US.2312.20.1
sp. zn. I. ÚS 2312/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 30 Cdo 3448/2018-277 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 19 Co 177/2017-181, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivé řešení, respektive na ochranu majetku a na spravedlivý proces garantovaný čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Ústavní soud stručně rekapituluje obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, neboť pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "OdpŠk"), a to původně v celkové výši 315 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 8. 2015.
4. Stěžovatel byl Okresním soudem Praha-východ rozsudkem ze dne 20. 1. 2014 č. j. 1 T 1/2014-154 shledán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Krajský soud v Praze rozsudek zrušil v plném rozsahu a znovu rozhodl o jeho vině za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Nejvyšší soud zrušil rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. 12. 2014 zprostil stěžovatele návrhu na potrestání, protože nebylo prokázáno, že by se skutku dopustil. Stěžovatel vykonal trest odnětí svobody v délce šest měsíců do 7. 7. 2014, když byl započten výkon vazby od 2. 1. 2014.
5. Následně stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu o zaplacení náhrady nemajetkové újmy a ušlého zisku způsobené nezákonným trestním stíháním, protože žalovaná mu zaplatila jen 45 000 Kč (250 Kč za 1 den odnětí svobody). Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2017 č. j. 26 C 328/2015-136 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 257 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 6. 8. 2015 do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy 135 000 Kč s přísl. a 180 000 Kč s přísl. jako ušlý zisk. Dále mu přiznal úrok z prodlení z částky 45 000 Kč za dobu od 19. 12. 2014 do 19. 11. 2015.
6. K odvolání stěžovatele i žalované změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že jej potvrdil co do částky 45 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 6. 8. 2015 do zaplacení a ve zbytku zamítl. Žalované uložil, aby stěžovateli nahradila náklady řízení před obvodním soudem ve výši 20 570 Kč a za řízení před krajským soudem 14 850,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť nejsou splněny podmínky dle §237 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu nezakládá, v souladu s jeho dlouhodobou judikaturou, přípustnost dovolání námitka nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění, není-li zjevně nepřiměřená, což ale nebyl stěžovatelův případ. Městský soud se při stanovování výše zadostiučinění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odmítl výhrady stěžovatele, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky řádného odůvodnění a že nevyhověl jeho důkazním návrhům, uvedené námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že městský soud v odvolacím řízení nepostupoval spravedlivě a nezabýval se okolnostmi promítajícími se v jeho osobnostní sféře - celková délka vazby, následný výkon trestu odnětí svobody a vydání usnesení o přeměně trestu a neúměrně snížil výši jeho nemajetkové újmy pouze z důvodu jeho trestní minulosti. Stručně jen uvedl, že stěžovatel je osobou mnohokráte soudně trestanou, a to i tresty odnětí svobody, aniž by přitom zohlednil, že u dvou záznamů z jedenácti došlo k amnestii a v době zadržení se snažil vést řádný život a vyrovnal se s kriminální minulostí. Pominul, že stěžovatel si vybudoval solidní pracovní pozici, snaží se splácet dluhy a udržuje rodinné vazby. Dle jeho přesvědčení se městský soud neřídil při stanovení výše zadostiučinění logickými úvahami a věc poměřoval nepřiléhavými rozhodnutími v údajně obdobných věcech a neprovedl navržené důkazy svědčící v jeho prospěch.
9. Městský soud chybně posoudil otázku vzniku škody v podobě ušlého zisku a příčinné souvislosti a použil nepřípadnou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyvodil nesprávné závěry. Zdůraznil, že i přes neúplně provedené dokazování stěžovatel prokázal, že dosahoval pravidelných příjmů již před svým zadržením v lednu roku 2014 a doložil, že by jako agenturní pracovník A nastoupil již v lednu roku 2014 do společnosti B. Stěžovatel tam následně nastoupil po svém propuštění a je zde v současné době zaměstnán v trvalém pracovním poměru. Stěžovatel požadoval, aby mu soud přiznal ušlý zisk ve výši 122 400 Kč za období od 2. 1. 2014 do 1. 7. 2014, který mu náleží. Vytkl také městskému soudu, že pokud jeho nárok neshledal oprávněným, měl postupovat dle §30 OdpŠk a přiznat mu náhradu zisku ve výši 170 Kč za každý započatý den výkonu vazby resp. výkonu trestu odnětí svobody tj. za 180 dní celkem 30 600 Kč.
10. Postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a přístup k soudu, dovolání stěžovatele posoudil přepjatě formalisticky, přestože měl, v souladu se svou judikaturou, podrobit napadené rozhodnutí věcnému přezkumu. Stanovená částka zadostiučinění byla jednak neadekvátně snížena a byla zjevně nepřiměřená, jednak k ní městský soud dospěl na základě nesprávných úvah, neboť podmínky pro snížení absentovaly. Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu např. sp. zn. I. ÚS 1680/13, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, sp. zn. II. ÚS 2175/16, sp. zn. III. ÚS 593/17, sp. zn. I. ÚS 1135/17, sp. zn. IV. ÚS 1055/18. Podle stěžovatele je rozsudek městského soudu i Nejvyššího soudu v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel se v rozsáhlé ústavní stížnosti snaží argumentovat, že mu nešlo jen o výši zadostiučinění přiznaného městským soudem, nýbrž že byly porušeny základní principy jejího stanovování, městský soud si měl při srovnávání s údajně obdobnými případy počínat libovolně a jeho rozsudek je prost logických úvah a přezkoumatelného odůvodnění. Ústavní soud podotýká, že úkolem soudů je především posoudit výši uplatňovaného nároku s ohledem na všechna specifika věci, zde mimo jiné s přihlédnutím k případům, které se v podstatných znacích co nejvíce shodují s aktuálně řešenou kauzou. Ústavněprávně relevantní je tak otázka opodstatněnosti tvrzení, podle nichž městský soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval libovolně, svůj postup řádně neodůvodnil, a že je s ohledem na zjištěné okolnosti přiznaná výše zadostiučinění zcela nepřiměřená.
15. Městský soud, na rozdíl od mínění stěžovatele, dostatečně a v souladu s ústavním pořádkem vyložil, proč považuje okolnosti svědčící pro snížení obvodním soudem přiznané částky za významné. Dle konstantní judikatury prezentované především rozhodnutím Nejvyššího soudu uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (číslo R 52/2002 Sb.) při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu jsou základními okolnostmi povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Je třeba vycházet z úrovně odškodňování v jednotlivých evropských státech, jakož i ze životní úrovně v České republice, z čeho plyne závěr, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za 1 den trvání vazby nebo výkonu rozhodnutí. Jak bylo zjištěno, stěžovatel je osobou mnohokrát soudně trestanou, a to i tresty odnětí svobody. Při hodnocení jednotlivých kritérií, kterými jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobnostní sféře stěžovatele je třeba vycházet z toho, že povaha trestní věci (pro přečin krádeže) nebyla nijak vysoká. Celková délka omezení osobní svobody byla poměrně dlouhá, avšak následky v osobnostní sféře poškozeného - stěžovatele nemohou být srovnávány s následky, které by nesly jiní netrestaní lidé na jeho místě. Zde je nutno vycházet jednoznačně ze zjištěné skutečnosti, že stěžovatel byl celkem 11x odsouzen v trestní věci a byť výkon vazby a trestu má na něj dozajista negativní dopad, pak s ohledem na tuto skutečnost, je nutno vycházet z dolní hranice při výše uvedeném stanoveném rozmezí.
16. Městský soud proto vyšel ze závěru, že stěžovatel na nemajetkové újmě odškodněn být musí, avšak jako spravedlivou se jeví částka 500 Kč za 1 den. Jelikož žalovaná stěžovateli z tohoto důvodu již zaplatila částku 45 000 Kč, je nárok žalobou uplatněný z tohoto důvodu po právu ve výši 45 000 Kč. Stěžovatel tvrdil, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku, který vyčíslil ve výši 680 Kč za 1 den odnětí svobody a obvodní soud dovodil, že tento nárok je důvodný, neboť ucházející zisk prokázal stěžovatel potvrzením o příslibu zaměstnání, který měl být realizován nejpozději ke dni 3. 1. 2014. Městský soud dospěl k závěru, že takový důkaz k prokázání ucházejícího zisku nepostačuje.
17. Městský soud poskytl stěžovateli poučení dle §118 a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby tvrdil a prokazoval, zda a kde byl zaměstnán před svým nástupem do vazby a trestu odnětí svobody dne 2. 1. 2014. Stěžovatel k tomu jen uvedl, že před svým nástupem do vazby a trestu odnětí svobody byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a nepobíral podporu v nezaměstnanosti. Pokoušel se pracovat formou brigád, což uvedla i slyšená svědkyně M. T. (jeho družka) a snažil se sehnat si práci. Brigádami byly nejčastěji pomocné práce při vykládce zboží z kamionu v pražské tržnici Sapa, což se dělo pouze na základě ústních dohod o provedení práce, které byly uzavírány s více osobami. Tvrdil, že takto dosahoval příjmu alespoň 10 000 Kč měsíčně, což není dle městského soudu dostatečným důvodem pro přiznání náhrady ušlého zisku.
18. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele o neprovedení navržených důkazů. Soud má zásadně ve sporném řízení povinnost provést navrhované důkazy, neprovedení navrženého důkazu je třeba vždy odůvodnit. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhli [k tomu srov. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
19. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal či dokonce opomněl stěžovatelem předestřené otázky. Nejvyšší soud stručně, avšak výstižně a v mezích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, odůvodnil, proč stěžovatelem uváděné dovolací důvody buď věcnému dovolacímu přezkumu nepodléhají, nebo se v nich městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání.
20. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se stěžovatelem paušálně odkazovanými nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel poukazuje buďto na zcela obecné teze, které nejsou prismatem uplatněných námitek relevantní, anebo se vztahují ke skutkově odlišným případům, případně neobsahují požadavky, jež by při posouzení věci Nejvyšší soud a městský soud nedodržely.
21. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
22. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu