ECLI:CZ:US:2020:1.US.2338.20.1
sp. zn. I. ÚS 2338/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Ludmila Koleva a Ing. Violety Kolevové, zastoupených Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018 č. j. 16 Co 385/2017-134 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 204/2019-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které řádně neprojednaly nárok stěžovatelů na náhradu škody uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatelů soudy pochybily, když jejich žalobu zamítly. Mají za to, že argumentace civilních soudů zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody vykazuje prvky libovůle, neboť na daný případ aplikovaly právní předpisy a soudní judikaturu nepřiléhavě. Oba soudy podle názoru stěžovatelů odhlédly od smyslu a účelu ústavně garantovaného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a uchýlily se k ryze formalistickému přístupu k aplikaci práva, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali po žalované (Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení celkové částky ve výši 1 158 834,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu Městské části Brno-Ivanovice, spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí v řízení o změně územního rozhodnutí, v následných řízeních o vydání stavebního povolení a v řízení o dodatečném povolení stavby rodinného domu stěžovatelů. Konkrétně se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody představující zvýšené náklady na zhotovení stavby v důsledku navýšení sazeb daně z přidané hodnoty v letech 2007-2012 a částky 756 497,02 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody představující zvýšené náklady na zhotovení stavby v důsledku inflace. Posledně uvedený nárok žalobců na náhradu škody byl pravomocně zamítnut prvým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2016 č. j. 18 C 30/2014-33, ve spojení s prvým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016 č. j. 16 Co 142/2016-58. Předmětem dalšího řízení tak zůstal již toliko požadavek na zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 1 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 18 C 30/2014-96 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 402 337,22 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka svým v pořadí druhým, v záhlaví označeným, rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelů odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, je zřetelná a jasná.
Zvláště podrobně a s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 283/2016 nebo 28 Cdo 3471/2009), se dovolací soud zabýval otázkou, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí v řízení o změně územního rozhodnutí a tvrzenou škodou spočívající v navýšení ceny stavby o vyšší částku DPH. Dovolací soud k tomu uvedl, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli právní, přičemž příčinná souvislost musí být dokazováním prokázána najisto; pouhá pravděpodobnost existence příčinné souvislosti tak nestačí. Závěr dovolacího soudu, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jde o nepřípustnou námitku směřující proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Dovolací soud na podporu svého závěru taktéž přiléhavě odkázal na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, který však na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť odvolací soud posoudil otázku příčinné souvislosti s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu