ECLI:CZ:US:2020:1.US.2451.20.1
sp. zn. I. ÚS 2451/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Praha 6, Václavkova 343/20, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 198/2020-217 ze dne 16. 6. 2020 a o návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v předmětném řízení bylo k návrhu stěžovatele vydáno Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2020 předběžné opatření, kterým byl upraven rozsah styku se čtrnáctiměsíčním synem tak, že stěžovatel je oprávněn se s ním stýkat každý sudý kalendářní týden od pátku od 14 hodin do neděle do 18 hodin a od úterý od 16 hodin do středy do 9 hodin a každý lichý kalendářní týden od úterý od 16 hodin do čtvrtka do 18 hodin. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každý sudý kalendářní týden od pátku od 14 hodin do neděle do 18 hodin a dále každou středu od 14 hodin do 18 hodin. Rozhodnutí odůvodnil tím, že s ohledem na útlý věk nezletilého považuje odloučení dítěte od matky určené soudem prvního stupně za příliš dlouhé, neodpovídající přirozené závislosti takto malého dítěte na matce a za rozpornou se zájmy dítěte považuje i častou frekvenci styků, neboť nezletilý by při styku stanoveném soudem prvního stupně byl předáván matkou a následně vracen otcem zpět celkem 6x v měsíci.
Stěžovatel nesouhlasí se soudem stanoveným rozsahem styku. Zejména namítá, že rozhodnutí není řádně odůvodněno, je nepřezkoumatelné, není objasněno, proč soud dává přednost matce, které ponechává dítě po dobu 80 % času a proč delší odloučení od matky a častější frekvence předávání je pro dítě nevhodná. Soud tak setrvává na vědecky překonaném mýtu o matce jako vztažné osobě pro dítě útlého věku. Pomíjí, že vyjma nejranějšího období věku dítěte, kdy má matka pro dítě nezastupitelný biosociální význam, není žádný lidskoprávní důvod k ideologickému ponižování či vyzdvihování zájmu kteréhokoli z rodičů. Jedná se o genderově podmíněný odlišný přístup ke stranám sporu, kdy soud napadené rozhodnutí postavil na východisku výlučného postavení matky, které se neřídí ani platným, ani přirozeným právem, ani vědou, ale opírá se výhradně o zákon předsudku. Rozhodnutím soudu významným způsobem došlo k poškození dítěte a porušení závazku nezasahovat do práva na rodinný a soukromý život, neboť zájem dítěte byl soudem vyložen svévolně.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a netrpělo ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika stěžovatele s důvody, které soud vedly ke stanovení styku se synem v rozsahu, který považoval za přiměřený okolnostem věci a především zájmu dítěte. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření.
Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné a přesvědčivé. Soud se vypořádal s námitkami stěžovatele a objasnil, proč přistoupil ke stanovení kratšího styku nezletilého s otcem, přičemž nezohlednil jen nízký věk nezletilého, vazbu na matku, ale i potřebu respektovat práva otce jako plnohodnotného rodiče.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým a dostatečně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud se nedomnívá, že by napadené rozhodnutí soudu nebylo vedeno nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. V rozporu se zájmem nezletilého je především postoj rodičů, kteří mu od nejútlejšího věku nejsou schopni zajistit prostředí vhodné pro klidný a citově nerušený vývoj, v němž se přiměřeně uplatňuje pro potřeby dítěte nezpochybnitelná, i když odlišná role obou rodičů, ale vystavují jej nepříznivému dopadu svých sporů.
Ústavní soud obecně vyzdvihuje, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou rodičů. Zpravidla bude jeden z nich pokračovat v řízení podáváním nových návrhů, což ve svém důsledku jen negativně ovlivňuje dítě, které se stává "předmětem sporu", ve kterém jde - přes tvrzení o jeho zájmu - především o prosazení názoru oproti názoru druhého rodiče. V zájmu nezletilých by se rodiče především měli pokusit narovnat své neshody mimosoudními prostředky.
Nezbývá než apelovat na rodiče nezletilého, aby uznali vzájemná rodičovská práva a při dohodě o úpravě styku vycházeli na prvním místě z potřeb nezletilého, při respektu k jeho věku a stávající vazbě na matku. Je žádoucí, aby se otec v návaznosti na vývoj nezletilého a jeho schopnost přijmout rodiči zvolený model péče přiměřeně podílel na jeho výchově.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu