ECLI:CZ:US:2020:1.US.2703.20.1
sp. zn. I. ÚS 2703/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Petry Carvanové, advokátky se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. 2 To 56/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020 č. j. 2 T 58/2019-986, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým jí byla jako zmocněnkyni poškozených podle §151 odst. 3 a odst. 6 trestního řádu, za použití §154 odst. 2 trestního řádu přiznána odměna a náhrada hotových nákladů v celkové výši 243 828 Kč, přičemž ve zbytku vyúčtování odpovídajícímu částce 250 060 Kč byl její návrh zamítnut. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka uvádí, že v předmětném trestním řízení zastupovala jako zmocněnkyně na základě plné moci dva nezletilé poškozené, přičemž Okresní soud v Nymburce svým usnesením ze dne 28. 11. 2016 č. j. 2 Nt 290/2016 přiznal poškozené Janě A. (jedná se o pseudonym) právo na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem. Stížnostnímu soudu vytýká, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, když se jen stroze vypořádal s jejími námitkami proti rozhodnutí nalézacího soudu. Nesouhlasí s argumentací Krajského soudu v Praze, která se opírala mj. o odkaz na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017 sp. zn. 7 To 54/2017, neboť postup zvolený tímto soudem v uvedeném rozhodnutí podle ní nemá oporu v právní normě, nelze takto postupovat vždy a daná věc se netýkala zvlášť zranitelné oběti. Je přesvědčena, že v její věci nebylo možno aplikovat ustanovení §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), neboť to se vztahuje výhradně k ustanovenému zástupci, opatrovníkovi, obhájci či zmocněnci, nikoli ke zmocněnci zvolenému. Trestní soudy tak podle stěžovatelky neaplikovaly advokátní tarif jako celek a libovolně vyloučily aplikaci konkrétního ustanovení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12).
Základní námitka stěžovatelky směřuje vůči tomu, že trestní soudy při posuzování jejího nároku na odměnu za zastupování poškozených v trestním řízení aplikovaly ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, v důsledku čehož snížily výši částky připadající na jeden úkon právní služby. Trestním soudům přitom vytýká, že citované ustanovení se vztahuje pouze k případům, kdy byl poškozenému zmocněnec ustanoven, zatímco v jejím případě šlo o zastoupení smluvní, na základě plné moci.
Krajský soud v Praze na č. l. 7 svého usnesení výslovně uvedl, že v posuzované věci je na místě ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu aplikovat za použití analogie. Ústavní soud připomíná, že otázkou analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu i na případy, kdy si poškozený zmocněnce zvolil, tj. na případy smluvního zastupování poškozeného zmocněncem v trestním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž tuto aplikaci aproboval jako přípustnou. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto výkladu odchýlit a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17 či III. ÚS 1404/18.
Ústavní soud považuje za vhodné podotknout, že vady nelze spatřovat ani v souběžné aplikaci §12a odst. 2 a §12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4103/18 či I. ÚS 3780/19).
Ústavní soud dále nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že usnesení Vrchního soudu v Praze lze označit jako nepřezkoumatelné. Vrchní soud v Praze sice na námitky stěžovatelky reagoval primárně formou odkazů na odůvodnění usnesení nalézacího soudu, nicméně neučinil tak paušalizujícím způsobem, nýbrž ve vztahu k jednotlivým hlavním námitkám stěžovatelky. Protože odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze bylo skutečně velmi podrobné a důkladně a srozumitelně vysvětlovalo postup, jímž tento soud vypočetl výši odměny a náhrady hotových výdajů, považuje Ústavní soud uvedený způsob vypořádání námitek stěžovatelky ze strany Vrchního soudu v Praze za akceptovatelný.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy v projednávaném případě nepoužily advokátní tarif selektivně, tedy svévolně nevyloučily aplikaci žádného ustanovení advokátní tarifu. K interpretaci i aplikaci advokátního tarifu přistoupily způsobem korespondujícím judikatuře Ústavního soudu. Nezasáhly tak do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu