ECLI:CZ:US:2020:1.US.2822.19.1
sp. zn. I. ÚS 2822/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MONETA Money Bank, a.s. Vyskočilova 1422/1b, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, advokátem se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, proti výroku I. (v části týkající se rozhodnutí o změně výroku III. rozsudku prvního stupně) a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 297/2018-328, a výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 6 Cm 20/2017-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 8. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla v pozici žalované č. 2 účastnicí řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 20/2017, v němž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji a koupi Nové Agrobanky, části podniku Agrobanky Praha, a.s. ze dne 22. 6. 1998.
Ústavní stížností napadenou částí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 6 Cm 20/2017-230, byla žaloba zamítnuta (výrok I.). Žalobci byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalovaným (výroky II. - IV.), stěžovatelce konkrétně v částce 32.912 Kč. (výrok III.). K nákladům řízení nalézací soud konstatoval, že "odměna za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla určena z tarifní hodnoty 50.000 Kč dle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) AT".
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž se domáhala přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.639.560,40 Kč a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, a to s tím, že o nákladech řízení mělo být rozhodováno podle §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen advokátní tarif"). Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy měly vyjít přinejmenším z tarifní hodnoty rovnající se kupní ceně 304.154.000 Kč sjednané ve Smlouvě o prodeji části podniku, a nikoliv z tarifní hodnoty 50.000 Kč. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým byl potvrzen výrok I. a výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o změně výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétně ve vztahu ke stěžovatelce bylo žalobci uloženo nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 35.150,50 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na skutečnost, že jak nalézací, tak i odvolací soud své rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení řádně neodůvodnily. Odvolací soud k právní argumentaci stěžovatelky obsažené v odvolání toliko konstatoval, že "soud prvního stupně rozhodl správně, když při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty dle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) AT". Obecné soudy tak ve svých odůvodněních nevysvětlily, proč vyšly právě z konkrétní tarifní hodnoty. Rovněž nepřihlédly k tomu, že v předmětném případě se jednalo o úkony právní služby mimořádně obtížné. Podle stěžovatelky bylo již od počátku zřejmé, jaká byla cena části podniku sjednaná ve smlouvě o prodeji části podniku. Nejednalo se tak o věc nebo plnění penězi neocenitelné, jak má na mysli ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. V souvislosti se svojí argumentací odkázala stěžovatelka např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 685/19, II. ÚS 1660/18, I. ÚS 2448/18. Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadené části rozhodnutí obecných soudů jsou založené na libovůli a nejsou řádně odůvodněny. Tím mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení, když zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž i vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
Jak bylo vysvětleno shora, jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že obecné soudy při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použily nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod. Stěžovatelka přitom poukázala na skutečnost, že ustanovení §9 odst. 3 písm. a) se týká těch případů, u nichž je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Jak nicméně vyložil Ústavní soud ve svých navazujících novějších rozhodnutích, po nabytí účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb. (novela advokátního tarifu) je patrné, že s aplikací ustanovení §9 advokátního tarifu (tedy paušálních tarifních hodnot) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným, a to v těch případech, kdy se jedná o vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci nebo o právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví (srov. §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu). Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný Ústavním soudem dříve vyslovený právní názor, podle něhož paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu [resp. podle ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu] může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se plnění stricto sensu neocenitelných (překonání uvedeného závěru je obsaženo např. v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14, v usnesení ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14, nebo v usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14).
Okolnosti, za nichž byly vydány napadená rozhodnutí, se tak podle Ústavního soudu díky uvedené novelizaci advokátního tarifu podstatně odlišují od okolností, za nichž byl vydán např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000, a je proto v projednávaném případě namístě odlišení od dřívějšího právního názoru. Ve světle citované novelizace advokátního tarifu tedy nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu (viz usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní, vycházející z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu