ECLI:CZ:US:2020:1.US.2879.19.1
sp. zn. I. ÚS 2879/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OLD PRAGUE ESTATE s. r. o., Slezská 1124/61 Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Kališem, Ph.D. advokátem se sídlem Týn 1/639, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 Cdo 17/2019-201, a výroku I. b), II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, č. j. 8 Cmo 63/2017-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka podala dne 25. 9. 2012 u Městského soudu v Praze žalobu, jíž se na Vladislavu Sobolevovi domáhala zaplacení částky 10 mil. Kč s příslušenstvím. Z obsahu žaloby bylo zřejmé, že předmětem řízení je částka ve výši 10 mil. Kč, jak vyplývá z tvrzení stěžovatelky i předložených důkazů. V žalobě byla nicméně v důsledku písařské chyby uvedena v petitu žalovaná částka 1 mil. Kč, nikoliv 10 mil. Kč. Také v následujících podáních stěžovatelka uváděla jako žalovanou částku 10 mil. Kč, kterou žalovaný protiprávně převedl z bankovního účtu stěžovatelky.
Soud prvního stupně obsah žaloby hodnotil v celém kontextu, chybu v petitu rozpoznal a následně usnesením ze dne 27. 12. 2012 připustil změnu žaloby rozšířením žalované částky o 9 mil. Kč. s příslušenstvím. Stěžovatelka dne 3. 12. 2012 doplatila na soudním poplatku částku 450.000 Kč, která odpovídala žalované částce ve výši 10 mil. Kč. Rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 75 Cm 175/2012-129, Městský soud v Praze žalobě vyhověl a žalovaného zavázal k zaplacení částky 10 mil. Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I. a) co do částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím potvrdil a b) co do částky 9.000.000 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že se žaloba zamítá (výrok I.). Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Vrchní soud vyšel ve své argumentaci z toho, že promlčecí doba počala stěžovatelce plynout nejpozději 30. 6. 2006 (§398 obchodního zákoníku) s tím, že objektivní promlčecí doba počala plynout dne 16. 8. 2006. První řízení o žalobě o zaplacení náhrady škody ve výši 10 mil. Kč, podané v rámci promlčecí doby skončilo usnesením o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. V případě druhé žaloby bylo soudní řízení zahájeno dne 27. 9. 2012 a stěžovatelka uplatnila opětovně své právo v promlčecí době jen co do částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím. Podle vrchního soudu nejde v projednávané věci o pouhou chybu v psaní a rozpor mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem. Stěžovatelka podle odvolacího soudu jasně a přesně uvedla zaplacení jaké částky požaduje, což bylo její právo. Vzhledem k tomu, že první podání stěžovatelky ze dne 19. 11. 2012, v němž se domáhala náhrady škody ve výši 10 mil. Kč, bylo soudu doručeno dne 20. 11. 2012, došel odvolací soud k závěru, že stěžovatelka neuplatnila právo na náhradu škody ve výši 9 mil. Kč v promlčecí době.
S argumentací Vrchního soudu v Praze se ztotožnil též Nejvyšší soud, který poukázal na skutečnost, že za tzv. písařskou chybu lze pokládat jen takovou chybu, která by jako taková byla adresátem písemnosti rozpoznatelná. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, musí být přesný určitý a srozumitelný.
V uvedené právní argumentaci stěžovatelka namítá, že jí obecné soudy odmítly spravedlnost, čímž zasáhly do jejích základních práv a svobod. Podle stěžovatelky je třeba žalobu posuzovat jako celek a nikoliv přísně formalisticky. Z odůvodnění žaloby jasně vyplývalo, čeho se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá. Chyba v žalobním petitu byla podle stěžovatelky rozpoznatelná, neboť nalézací soud ji jasně identifikoval a explicitně se s ní vypořádal. V souvislosti s nadměrným formalizmem odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3464/15. V souvislosti s určitostí žalobního petitu pak na rozsudek Nejvyššího soudu 23 Cdo 3989/2018 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 a sp. zn. II. ÚS 475/13. Klíčové náležitosti podání, tedy např. změnu petitu nebo označení účastníků, nemůže soud bez dalšího posuzovat přepjatě formalisticky a zamezit tak účastníkům řízení v přístupu ke spravedlnosti. Odvolací i dovolací soud posuzovaly žalobu stěžovatelky izolovaně a chybně, když neakceptovaly správné vypořádání soudu prvního stupně s písařskou chybou a v důsledku toho porušily svoji povinnost zajištění opravy chyb v psaní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s právními názory Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nenáleží. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že jak vrchní, tak i Nejvyšší soud svůj právní názor ústavně konformně odůvodnily. Samotný nesouhlas s jejich právními názory protiústavnost napadených rozhodnutí nezakládá. Úvaha stěžovatelky o denegatio iustitiae není na místě, neboť obecné soudy návrh stěžovatelky projednaly, přičemž pokud tak učinily v jiném rozsahu, než očekávala stěžovatelka, nelze jejich postup považovat za svévolný, neboť jej řádně vysvětlily. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka v pozdějším řízení sice odkazoval na částku 10 mil. Kč, nicméně po podání žaloby byla soudem vyzvána, aby ve věci "o zaplacení 1 000 000,- Kč s příslušenstvím" doložila plnou moc právního zastoupení. Tak se také stalo přípisem ze dne 16. 10. 2012, kdy právní zástupce stěžovatelky zaslal soudu přípis s označením "Žaloba o 1,000.000,- Kč - doplnění plné moci". Ze strany stěžovatelky tak podaná žaloba nepředstavovala jediné podání, v němž stěžovatelka uváděla žalobní částku 1 mil. Kč. Namítá-li stěžovatelka nadměrný formalizmus odvolacího a dovolacího soudu, lze uvést, že vzniklá chyba nebyla pouze formalistická, neboť našla svůj odraz ve výši zaplaceného soudního poplatku. Ten uhradila stěžovatelka ve výši, který odpovídal žalované částce 1 mil. Kč a teprve dodatečně, když došlo ke změně žalobního petitu, navýšila i související soudní poplatek. Lze předpokládat, že právní pozice stěžovatelky by byla silnější v případě, že by s žalobním petitem ve výši 1 mil Kč uhradila soudní poplatek ve výši odpovídající tvrzené žalované částce 10 mil. Kč. To se však nestalo. I s ohledem k řečenému nelze vrchnímu či Nejvyššímu soudu klást k tíži, že dospěly ke shora nastíněným právním závěrům.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu