ECLI:CZ:US:2020:1.US.2993.19.1
sp. zn. I. ÚS 2993/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. L., 2) Prague Financial Advisory Services s. r. o., se sídlem Janáčkovo nábřeží 17, 150 00 Praha 5 a 3) Neo Charge s. r. o., se sídlem Dunajská 29, 811 08 Bratislava, Slovenská republika, všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Jarošem, Ph. D., advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, 140 00 Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2845/2019 ze dne 10. 7. 2019 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 č. j. 2 ZN 807/2018-312 ze dne 25. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 č. j. 2 ZN 807/2018-312 ze dne 25. 6. 2019 státní zástupce podle §79f odst. 2, 3 trestního řádu nevyhověl žádosti stěžovatelů o zrušení zajištění peněžních prostředků na jejich bankovních účtech, neboť dospěl k závěru, že důvody zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu trvají i nadále. Stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení pak byla rubrikovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Orgány činné v trestním řízení k zajištění předmětných bankovních účtů přistoupily na základě následného prověřování včetně mezinárodní spolupráce, neboť na tyto bankovní účty měly přicházet prostředky pocházející z trestné činnosti páchané v zahraničí při zneužívání dětí, obchodování s lidmi a prostituci v souvislosti s provozováním webového internetového portálu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají zejména to, že s internetovým portálem ani výnosy z tohoto portálu nemají žádnou spojitost, přičemž zajištění peněžních prostředků na jejich účtech trvá nepřiměřeně dlouho dobu (18 měsíců) a odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nedostatečná.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci, respektive zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti podle §79a a násl. trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1457/13 (N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013].
Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009].
Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci - tj. finančních prostředků na bankovních účtech - z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy i jeho vlastní judikaturou, byť stěžovatelé vyslovují opačný názor. Státní zastupitelství i obvodní soud svá rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnily v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu, pročež napadená rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že o nepřiměřenosti délky zajištění lze v ústavní rovině uvažovat v případech, kdy zajištění trvá alespoň několik let, k čemuž v nyní projednávané věci nedošlo. Odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 3647/17 ze dne 13. 8. 2015 tak není případný, neboť v tehdy projednávaném případě se jednalo o téměř desetileté zajištění finančních prostředků (z toho pět let trvalo přípravné řízení). Ústavní soud však připomíná, že s přibývající délkou trvání zajištění věci se úměrně zvyšují i požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku, a to včetně náležitého odůvodnění takového rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně garantovaných práv stěžovatelů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu