ECLI:CZ:US:2020:1.US.3025.20.1
sp. zn. I. ÚS 3025/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem Hroznová 470/13, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2019, č. j. 32 T 20/2019, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, č. j. 4 To 44/2020-229, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 7 Tdo 681/2020-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 10. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. z., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s odkladem na zkušební dobu 24 měsíců a povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra částku 3 084 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Ze skutkové věty nalézacího soudu vyplývá, že deliktního jednání se měl stěžovatel, zjednodušeně řečeno, dopustit tím, že dne 30. 8. 2019 v době kolem 23.25 hodin v obci T. v době, kdy na tomto pozemku probíhal služební zákrok příslušníků Policie ČR, přivolaných na místo k prověření rušení nočního klidu a možného sousedského sporu, neuposlechl poté, co se z prostoru pozemku ozvaly výstřely, opakovaných výzev příslušníků Policie ČR, aby opustil bazén, v němž se nacházel a jednaje se záměrem působit na výkon pravomoci příslušníků Policie ČR, při jeho vytahování z bazénu kladl policistům odpor a poté, co byl z bazénu vytažen, přetahoval se s příslušníkem Policie ČR, J. J., vysmekl se mu a úderem otevřenou dlaní pravé ruky napadl A. L., přičemž v důsledku tohoto jednání způsobil jmenovanému povrchní škrábance v nosní rýze pod levým okem délky 8 cm a krevní výron pod levým okem o průměru 3 cm, pro které byl ošetřen zdravotnickou službou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal rozhodné skutkové okolnosti případu tak, jak se podle něj udály. Poukázal na řadu pochybení, k nimž mělo dojít jak ze strany příslušníků Policie ČR během zákroku, tak také obecných soudů. Ty podle jeho mínění nezjistily řádně skutkový stav věci a nevypořádaly se s namítanými rozpory v procesu dokazování. Zákrok policistů považuje stěžovatel za zjevně nepřiměřený.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu na základě obecné ústavní stížnosti zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Pokud stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Brojí-li stěžovatel proti přiměřenosti postupu příslušníků policie, nutno uvést, že tito vstupovali do skutkového děje, jehož součástí bylo užití střelné zbraně a tomu nutně odpovídala též razance jejich zákroku. Pro zasahující policisty se nejednalo o pouhé cvičení, ale o reálnou situaci, během níž mohli být ohroženi na zdraví či životech. Právy osob, vůči nimž je veden policejní zákrok, se přiléhavě zabýval odvolací soud, na jehož odůvodnění lze v tomto bodě odkázat. Povaha policejního zásahu byla předem definována užitím střelné zbraně v obytné zástavbě.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a ústavně konformní.
Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu