ECLI:CZ:US:2020:1.US.3061.19.1
sp. zn. I. ÚS 3061/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. října 2018 č. j. 2 T 145/2017-884, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019 č. j. 11 To 379/2018-906 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 sp. zn. 3 Tdo 515/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 20. září 2019 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces stěžovateli zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny spolu se související zásadou in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Průběh soudního řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí je stěžovateli dobře znám, Ústavní soud se proto omezí jen na jejich stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl napadaným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 12. října 2018 č. j. 2 T 145/2017-884 uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku se skutkovým dějem podrobně popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 celých denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 400 Kč, celkem tedy k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč, a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl stěžovatelem ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále byl stěžovateli napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uložen trest propadnutí náhradní hodnoty ve prospěch státu, a to finančních prostředků ve výši 258 909 Kč na investičním účtu stěžovatele vedeného u jedné z českých bank. Lze shrnout, že podstatou odsuzujícího rozsudku bylo jednání stěžovatele, kdy tento za obchodní společnost X (dále jen "společnost X"), která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty, jako její bývalý jednatel, kterému tato funkce zanikla ke dni 15. srpna 2013, avšak jehož výmaz z obchodního rejstříku z funkce jednatele v rámci zápisu společnosti X ještě v inkriminovanou dobu nebyl proveden a tento údaj o změně obsazení v jednatelské funkce tak nebyl veřejně dostupný, i nadále aktivně za společnost X vystupoval v obchodních vztazích, v měsíci září 2013 osobně podepsal tzv. nulové daňové přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti X za zdaňovací období měsíce srpna roku 2013 připravené externí účetní společností, které stěžovatel vědomě nepředal informace a doklady o v srpnu roku 2013 společností X společnosti Y poskytnutých zdanitelných plnění představovaných dodávkami kovo odpadu se souhrnným základem daně ve výši 1 232 902 Kč, a úmyslně tak zkrátil daň z přidané hodnoty (v sazbě 21%) ve výši 258 909 Kč. Ve věci před soudem prvního stupně vypovídalo více než deset svědků a byla provedena řada listinných důkazů, včetně znaleckého posudku ohledně účetní evidence společnosti X. Ohledně okolností týkajících se příprav podkladů pro zmiňované přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti X za zdaňovací období měsíce srpna 2013 byla hlavním svědkem D. S., externí účetní společnosti X. Klíčová skutková zjištění pro pochopení kontextu jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, spočívala v tom, že stěžovatel dne 15. srpna 2013 převedl na pana D. J. významný (a fakticky) kontrolní obchodní podíl ve společnosti X ve výši 40% (z ostatních 6 společníků držel každý podíl výši 10%) a ustavil ho namísto sebe novým jediným jednatelem společnosti. Tento převod podílu a nominaci D. J. do jednatelské funkce posoudil soud prvního stupně jako angažmá tzv. bílého koně (mj. též proto, že D. J. byl osobou pracující v pomocných či dělnických profesích bez jakýchkoli zkušeností a kvalifikačních předpokladů týkající se předmětu obchodní činnosti společnosti X, který si navíc při vzniku funkce jednatele nepřevzal od stěžovatele ani žádnou dokumentaci týkající se činnosti společnosti X). Následně společnost X ke konci roku 2013 svoji činnost neformální cestou zcela utlumila. Soud prvního stupně dále zjistil v období podzimních měsíců roku 2013 opakované a významné hotovostní výběry z bankovního účtu společnosti X realizované buď D. J. (ve výši přibližně 17 mil. Kč, které byly následně předávány stěžovateli), nebo osobně stěžovatelem (v řádech statisíců Kč, a to i poté, co formálně přestal vykonávat funkci jednatele společnosti X a přestal být jejím společníkem, přičemž dispoziční oprávnění k nakládání se zůstatkem na účtu společnosti X měl stěžovatel až do 29. listopadu 2013).
3. K odvolání stěžovatele, který napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, tj. výroky o vině i trestu, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání usnesením ze dne 10. ledna 2019 č. j. 11 To 379/2018 - 906 tak, že postupem dle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud se celkově s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, a to včetně výroku o trestu. Zhodnotil přitom v rámci své přezkumné činnosti i řízení, které předcházelo napadeným výrokům soudu prvního stupně, a neshledal v něm žádné vady. V této souvislosti se vypořádal i s doplněným důkazním návrhem stěžovatele na grafologický posudek ohledně obhajobou tvrzeného falšování podpisu stěžovatele na kupní smlouvě mezi společností X a společností Y, která byla podkladem pro fakturaci dodávek zboží dodaného společnosti X, z níž nebyla na výstupu odvedena daň z přidané hodnoty ve výši 258 909 Kč za měsíc srpen 2013 ve smyslu obžaloby a odsuzujícího rozsudku. Tento důkazní návrh považoval odvolací soud za nadbytečný, jelikož pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele bylo v tomto ohledu podstatné to, zdali o poskytnutí zdanitelného plnění společností X společnosti Y realizovaného v průběhu měsíce srpna 2013 věděl či nikoli.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení dle §265b odst. 1 písm.) g trestního řádu dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") svým usnesením ze dne 12. června 2019 sp. zn. 3 Tdo 515/2019 odmítl postupem dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání nepodané ze zákonem stanovených důvodů. Dovolací soud došel k závěru, že stěžovatelovo dovolání ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným již soudem prvního stupně a jeho argumentace převážně skutkové povahy se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Dovolací soud ve věci nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně či nepřípustnou soudní libovůli při výkladu či aplikaci příslušných právních norem.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky k ochraně jeho práv, přičemž projednávaná ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatele
6. Jak již Ústavní soud uvedl výše, stěžovatel ve stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu presumpce neviny, resp. z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo, garantované mu čl. 40 odst. 2 Listiny. K uvedeným zásahům do základních práv stěžovatele mělo dojít ze strany obecných soudů na všech stupních tím, že při prokazování subjektivní stránky trestného činu neměly být rozumné pochybnosti, které dle stěžovatele během dokazování ohledně jeho zavinění vyšly najevo, vyloženy v jeho prospěch. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že v rámci své obhajoby měl předložit stejně pravděpodobnou (alternativní) skutkovou verzi událostí, avšak obecné soudy se nedovoleně přiklonily právě k té z nich, které byla pro stěžovatele nepříznivá. Podpůrně stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na zásady trestního řízení vyjádřené na zákonné úrovni v §2 odst. 5 trestního řádu. Konkrétní pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje zejména v tom, že důkaz zavinění spatřovaly toliko ve způsobu provedení daného trestného činu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na další, dle jeho názoru podstatné okolnosti, ke kterým nemělo být obecnými soudy správně přihlédnuto, a to ke "značné problematičnosti" zápisu převodu obchodního podílu ve společnosti X ze stěžovatele na D. J. a výmazu osoby stěžovatele z pozice jednatele společnosti X a zápisu osoby D. J. jako nového jednatele společnosti X, ke kterým došlo až dne 13. listopadu 2013 a které měly být zapříčiněny nedostatky v dokumentaci. Tato skutečnost pak měla vysvětlovat angažovanost stěžovatele ve společnosti X i v období po 15. srpnu 2013, když byl v nejistotě ohledně skutečného ukončení jeho působení ve společnosti X. Dále stěžovatel ve stížnosti prezentuje jako velmi podstatný důkaz svědčící v jeho prospěch při posuzování otázky zavinění fakt, že podpis za společnost X uvedený na kupní smlouvě mezi společností X a společností Y nemá být ve skutečnosti jeho pravým podpisem, a stejně tak otisk razítka společnosti X, jímž je daná smlouva opatřena, neodpovídá otisku jím obvykle užívaného razítka společnosti X. Stěžovatel spatřuje nelogičnost v tom, že pokud bylo dáno jeho zavinění a trestní odpovědnost, pak by pro takový postup spočívající ve falšování jeho podpisu na uvedené smlouvě nebyl žádný důvod, protože to by jinak k danému uzavření kupní smlouvy přece jistě svolil. Padělání jeho podpisu má tak být důkazem toho, že o aktivitách a obchodních vztazích mezi společností X a společností Y vskutku nevěděl. Stěžovatel v ústavní stížností významně redukuje (oproti obsahu napadených rozhodnutí) popis svého zapojení do relevantního děje, když potlačuje součásti děje, které jeho zavinění mají potvrzovat, a naopak předkládá okolnosti, které by závěry o zavinění měly oslabovat.
IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Až na naprosto výjimečné situace Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy ani výklad "pouhého" zákona, je-li prováděn ústavně aprobovaným způsobem. Případný zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je spíše výjimkou a Ústavní soud opakovaně judikoval zásadu sebeomezení. Z tohoto pohledu Ústavní soud zhodnotil polemiku stěžovatele s napadenými rozhodnutími obecných soudů a došel k závěru, že tato rozhodnutí základní ústavněprávní požadavky naplňují. Především soud prvního stupně provedl i dle názoru Ústavního soudu dokazování v rozsahu potřebném proto, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v projednávané věci vybočily z pravidel volného hodnocení důkazů či by stěžovatele podrobily interpretační libovůli. Co se týče námitky stěžovatele, že obecné soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, je zjevné, že po provedeném dokazování žádné pochybnosti o vině stěžovatele obecné soudy neměly a prostor pro aplikaci uvedené zásady tak nevznikl; stěžovatelův odkaz na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. ledna 2010 tudíž není přiléhavý. Závěr o tom, zda je v trestní věci dáno zavinění je sice závěrem právním, nicméně tento závěr o subjektivní stránce trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudů ohledně objektivních skutečností (u hospodářské kriminality může jít např. zjištěné ekonomicky neopodstatněné jednání, předstírané obchody, zamlčování či zkreslování podstatných informací, konspirativní chování vč. zakrývání skutečného stavu věcí, nestandardní načasování jednotlivých úkonů či nelogické strukturování celých transakcí, podstupování nadměrných a nezajištěných rizik, apod.) anebo z okolností subjektivních, kterými v oblasti hospodářské kriminality bývají zejména motivy obohacení sebe či jiného. Ústavní soud reflektuje, že prokazování zavinění u trestné činnosti typově obdobné činnosti, pro kterou byl odsouzen stěžovatel, může být složité a přímý důkaz nemusí být vždy k dispozici, nicméně v tomto daném případě nemá Ústavní soud za to, že by obecné soudy otázku zavinění posoudily v rozporu s ústavními mantinely. V případě stěžovatele nešlo o omisivní jednání, kdy by za daných okolností přicházela v úvahu i nedbalost, nýbrž o případ komisivního jednání, kdy stěžovatel vědomě konal. Obecné soudy správně poukázaly na klíčovou roli stěžovatele v celé věci, jeho rozhodující vliv na chod a správu záležitostí společnosti X v daném období měsíců srpen a září 2013, účelovost převodu obchodního podílu a ustavení D. J. do funkce jednatele společnosti X, inkasování v hotovosti vybíraných peněžních prostředků z účtu společnosti X a stěžovatelovu pokračující osobní angažovanost i v období po 15. srpnu 2013, jeho povědomost o obchodních vztazích mezi společností X a společností Y, jeho přímou komunikaci s účetní společnosti X ohledně daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc srpen 2013 a nakonec i podpis tohoto nepravdivého přiznání. Odvolací soud dle názoru Ústavního soudu poměrně přiléhavě označil způsob ukončení činnosti společnosti X za případ sofistikovaného vytunelování. Pokud má tedy stěžovatel za to, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, ve věci postupovaly v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy, když měly úmyslné zavinění stěžovatele za těchto okolností za prokázané, Ústavní soud tento názor nesdílí. Obecné soudy nepochybily, když na základě provedených důkazů s potřebným stupněm jistoty uzavřely, že stěžovatel se jako obviněný dopustil úmyslného jednání, které mu bylo kladeno za vinu, přičemž nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti či mezery, které by tento stupeň jistoty narušovaly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. března 2010 (N 48/56 SbNU 521) a usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. března (U 14/32 SbNU 539)]. Obecné soudy patrně mohly klást vyšší důraz na podrobnější a explicitnější rozpracování svých úvah ohledně zavinění stěžovatele, nicméně tento dílčí nedostatek nedosahuje intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu v jinak kvalitně zpracovaných rozhodnutích. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti ohledně problematičnosti provedení změn v zápisu společnosti X v obchodním rejstříku a nepravém podpisu na kupní smlouvě mezi společností X a společností Y nemají ústavní rozměr a navíc již byly obecnými soudy dostatečně vypořádány.
9. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil, že by soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu