ECLI:CZ:US:2020:1.US.3094.20.1
sp. zn. I. ÚS 3094/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti STAVEBNÍ PODNIK PLZEŇ s.r.o., se sídlem Geologická 575/2, Praha 5, zastoupené Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 463/2020 ze dne 26. 8. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality č. j. KRPJ-17714-760/TČ-2019-160008 ze dne 27. 5. 2020 byla podle ustanovení §79g odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zajištěna jako náhradní hodnota pohledávka stěžovatelky za Komerční bankou, a. s. do výše 1 060 464,63 Kč, evidovaná u této banky na blíže specifikovaném bankovním účtu, neboť nebylo lze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Usnesení policejního orgánu napadla stěžovatelka stížností, již Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že posouzení stížnostního soudu je nesprávné a neúplné. Městský soud dle jejího názoru nesprávně posoudil důvody a možnosti pro zásah do jejího majetku a nevypořádal se se všemi uplatněnými stížnostními důvody, zejména s těmi, které zdůrazňují ústavní rámec zásahu do jejích práv. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. tr. ř. představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je sice obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, zároveň však připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2485/13 či usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 708/02, III. ÚS 125/04 aj.). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi zformuloval požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny. Jimi jsou zákonný podklad rozhodnutí, jeho vydání příslušným orgánem a zákaz svévole.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze optikou shora nastíněných východisek, přičemž v něm neshledal žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek. Stěžovatelka pojala námitky své stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zajištění předmětné pohledávky ve zcela obecné poloze. V podstatě jedinou konkrétní námitkou byla výhrada stěžovatelky, že nemělo-li jí být nic dodáno, není důvod pro zajištění náhradní hodnoty. V souzené věci se ovšem jedná o odpočty daně z přidané hodnoty, resp. neoprávněné snižování daňové povinnosti vkládáním fiktivních faktur do účetnictví. Odtud je zřejmé, že náhradní hodnota zde není zajištěna ve vztahu k nedodanému zboží či neposkytnutým službám, nýbrž ve vztahu k tomu, co státu ušlo na dani z přidané hodnoty (a oč se příslušné subjekty neoprávněně obohatily). Nadto tato námitka kontrastovala s další námitkou, v níž stěžovatelka tvrdila, že odebírala-li zboží nebo služby od jiného subjektu, který se měl dopouštět trestné činnosti, nemůže to bez dalšího vést k závěru, že vystavené faktury jsou fiktivní. V tomto ohledu nebyla argumentační linie stěžovatelky konzistentní. Městský soud přitom ve svém odůvodnění ozřejmil, že dle operativních zjištění kupoval prokurista stěžovatelky od jednoho z obviněných zboží či služby za částku placenou v hotovosti, jejíž výše odpovídala 10 % celkového objemu fiktivních fakturací. Celkem měl tímto způsobem prokurista "pořídit" doklady představující DPH ve výši 1 060 464,63 Kč, a proto byla na účtu zajištěna právě tato částka. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální, srozumitelné a prosté ústavně zapovězené libovůle. V podrobnostech lze na nosné závěry napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu