ECLI:CZ:US:2020:1.US.3133.20.1
sp. zn. I. ÚS 3133/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Libuše Lienerové, zastoupené Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Nd 467/2020-268 ze dne 27. 10. 2020 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Spolu s tím se domáhá zrušení §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou v dovolacím řízení proti dvěma soudcům senátu 30 Cdo tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2730/2020.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v její věci bude dovolací soud řešit úplně stejnou problematiku, již řešil v totožné věci ve svém předchozím zrušujícím rozsudku. Stěžovatelka uvedla, že tehdy v něm dospěl k závěrům stojícím v rozporu s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/18 ze dne 22. 10. 2019. Dle stěžovatelky je prakticky vyloučeno, že by dva členové stejného dovolacího senátu nyní rozhodli jinak než v předchozí věci, tedy jinak než opět v její neprospěch. Tato skutečnost dle jejího názoru spadá pod důvod uvedený v §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a spočívající ve vyloučení soudce pro jeho poměr k věci. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu také vytkla, že jí nezaslal k replice vyjádření soudců k námitce podjatosti. Hodlal-li se Nejvyšší soud odchýlit od své předchozí judikatury, měl věc postoupit velkému senátu. V té spojitosti navrhla zrušit napadené zákonné ustanovení, které dle jejího mínění ve věci použil a pro které věc velkému senátu nepředložil. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném usnesení nezjistil. Nejvyšší soud přiléhavě vyložil, proč okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci (v to počítaje jeho právní názor), popřípadě v jeho rozhodování v jiných (byť i skutkově a právně obdobných) věcech, nejsou důvodem pro jeho vyloučení dle výslovné úpravy v ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. V té spojitosti Nejvyšší soud odkázal na svoji četnou judikaturu potvrzující uvedený závěr a poznamenal, že z této dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe vybočuje stěžovatelkou vzpomenuté rozhodnutí sp. zn. 4 Nd 309/2008 ze dne 18. 12. 2008, které lze ovšem pokládat za ojedinělé. V těchto úvahách Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého nespatřuje. K tomu se sluší podotknout, že Ústavní soud Nejvyšším soudem uváděnou (dominující) judikaturu jako ústavně konformní aproboval, na což sám Nejvyšší soud též poukázal. V podrobnostech lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odkázat. Z něj je rovněž patrné, že za této situace Nejvyšší soud nebyl povinen předložit věc velkému senátu, a tudíž ani nemohlo v daném případě dojít k možnému použití zákonného ustanovení, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá. Odtud plyne, že k podání návrhu na jeho zrušení stěžovatelka postrádá oprávnění (aktivní legitimaci), jelikož nebyla splněna podmínka uplatnění právního předpisu ve věci, z níž vzešlo ústavní stížností rozporované soudní rozhodnutí (§74 zákona o Ústavním soudu).
Namítá-li stěžovatelka, že jí nebyla doručena vyjádření námitkou podjatosti dotčených soudců k replice, dlužno poznamenat, že zákon takový postup nepředpokládá (srov. dikci §15b odst. 1 o. s. ř.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu