ECLI:CZ:NS:2020:32.ND.467.2020.1
sp. zn. 32 Nd 467/2020-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně L. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze – Novém Městě, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 254/2016, o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu uplatněné v řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 30 Co 370/2018-237, vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2730/2020, takto:
Soudci Nejvyššího soudu JUDr. František Ištvánek a Mgr. Vít Bičák nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2730/2020.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním ze dne 23. 7. 2020 v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Věc je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 30 Cdo 2730/2020 a rozhodnout o ní přísluší senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu určenému rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2020, složenému ze soudců JUDr. Františka Ištvánka, Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové.
Podáním datovaným dnem 8. 9. 2020 a doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne žalobkyně uplatnila námitku podjatosti soudců Nejvyššího soudu JUDr. Ištvánka a Mgr. Bičáka. Důvod jejich vyloučení spatřuje v tom, že v předchozím rozsudku ze dne 31. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 3680/2019-206, dospěl dovolací soud „stran sdílení újmy k závěrům stojícím v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18“ a zavázal odvolací soud právním názorem opírajícím se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1782/2018, které bylo uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušeno. Žalobkyně je přesvědčena, že je prakticky vyloučeno, aby dva členové stejného dovolacího senátu rozhodli v nynější věci, fakticky stejné, jinak než v předchozím rozsudku, tedy - pokud jde o problematiku sdílení újmy - v její neprospěch, což lze dle jejího názoru „podřadit pod jeden z důvodů uvedených v ustanovení §14 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, k vyloučení soudce pro jeho poměr k věci“. Na podporu své argumentace odkazuje na závěr usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008, podle něhož zpochybňuje-li účastník nepodjatost soudce údaji o jeho dřívějším rozhodnutí v obdobné skutkově téměř stejné věci, pro něž považuje předem za téměř vyloučené, že by v nyní projednávané věci mohl rozhodnout jinak než v jeho neprospěch, jde o skutečnost natolik závažnou, že ji lze podřadit pod jeden z důvodů uvedených v §14 o. s. ř. k vyloučení soudce, přestože si ten není vědom žádných skutečností, které by mohly jeho nepodjatost při rozhodování v dané věci zpochybňovat.
JUDr. František Ištvánek k uplatněné námitce podjatosti uvedl, že není v žádném poměru k této věci, k účastníkům či jejich zástupcům, ani se nepodílel na jejím vyřizování u soudů nižších stupňů.
Mgr. Vít Bičák se k námitce podjatosti vyjádřil tak, že není v žádném poměru k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř., ani se nepodílel na rozhodování u soudů nižších stupňů. Důvody podjatosti, které dovolatelka uvádí, dle jeho názoru spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech, které ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu jako důvod podjatosti výslovně vylučuje. Mimo to závěry rozhodnutí Nejvyššího sodu sp. zn. 30 Cdo 3680/2019 nespočívají výlučně na závěrech přijatých v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1782/2018 a Ústavní soud v nálezu sp. zn. II ÚS 554/18 obecně nevyloučil použití doplňkového kritéria sdílené újmy, nýbrž shledal protiústavní jeho aplikaci v tam posuzované věci, a to zvláště v kontextu výše přiznaného zadostiučinění a výše vynaložených nákladů řízení.
Podle §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti [odstavec 1]. Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech [odstavec 4].
Podle §16 odst. 1 věty druhé o. s. ř. o vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
V souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2020 byla věc o vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2730/2020 předložena senátu 32 Cdo.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 149/2016, jež je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupné na jeho webových stránkách).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2000, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.
Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce v uvedeném smyslu je přitom dán, je-li zde objektivní skutečnost, nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení, která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z tvrzení žalobkyně, ani ze soudního spisu nevyplývají žádné takové okolnosti, z nichž by bylo možno v intencích zákonem nastavených a judikaturou blíže vysvětlených kritérií dovodit důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců JUDr. Ištvánka a Mgr. Bičáka. Argumentace jejich účastí na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dřívějším dovolání žalobkyně v této právní věci je z pohledu ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. právně irelevantní, neboť toto ustanovení zakládá důvod k vyloučení soudců, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího nebo vyššího stupně (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 30 Nd 97/2002).
Že námitka založená na tvrzení, podle něhož soudci senátu č. 30 již typově shodné věci určitým způsobem rozhodli, není námitkou způsobilou vést k vyloučení těchto soudců, je zřejmé z ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Nd 171/2004, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 22 Nd 205/2004, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Nd 26/2005, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 340/2012, či ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 32 Nd 8/2014). Výslovná zákonná úprava, obsažená v §14 odst. 4 o. s. ř., nemůže být dotčena ojedinělým rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008, na něž žalobkyně poukazuje (srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 21 Nd 9/2012, či ze dne 26. 9. 2012, sen. zn. 29 ICdo 25/2012, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 4478/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 28 Nd 155/2014).
Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (článek 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto rozhodl, že ve výroku označení soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2730/2020. Jelikož nebylo prováděno dokazování, rozhodl o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu