ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1782.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1782/2018-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) M. J. , narozené XY, a b) J. J. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 190/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 55 Co 339/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení na žalované domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 243 376 Kč s příslušenstvím, jež jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem stavebních úřadů v XY a v XY v řízeních o umístění stavby a o vydání stavebního povolení, jakož i náhrady škody v částce 39 977,80 Kč s příslušenstvím, jež jim měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení v předmětných stavebních řízeních.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 27 C 190/2016-73, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 89 452,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci b) částku 89 452,40 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 42 230 Kč s příslušenstvím žalobkyni a) a ohledně částky 42 230 Kč s příslušenstvím žalobci b) (výrok III), a konečně uložil žalované zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 98 126 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku 47 196 Kč s příslušenstvím, a co do částky 94 480,80 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud vyhověl každému z žalobců v částce 47 196 Kč s příslušenstvím co do nároku na nemajetkovou újmu, zamítl nárok každého z žalobců na nemajetkovou újmu v částce 94 480,80 Kč s příslušenstvím a žalobcům rovněž odepřel nárok na náhradu škody v částce 39 977,80 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobců na náhradu škody v částce 39 977,80 Kč s příslušenstvím, jakož i v rozsahu, ve kterém bylo každému z žalobců vyhověno co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 47 196 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu se sluší dodat, že v rozsahu nároků na nemajetkovou újmu ve výši 47 196 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců není dovolání ani subjektivně přípustné, neboť v tomto rozsahu bylo žalobcům odvolacím soudem vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2649/2012).
V projednávané věci žalobci dovoláním napadli rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž odvolací soud zamítl nároky každého z žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 94 480,80 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud v tomto směru zároveň připomíná, že je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodů vymezených odvolatelem v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Ve své judikatuře Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). K tomu dovolací soud dodává, že snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 50 %, k němuž v daném případě došlo, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4370/2015).
Otázka snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy poškozenými nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že v případě rodinných příslušníků poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit [viz část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 863/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012]. Od této své judikatury nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Námitka žalobců týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (ohledně snížení přiznaného zadostiučinění na základě sdílení újmy a posouzení nároku škody za právní zastoupení) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobců nebyly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu