ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2730.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2730/2020-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně L. L., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 254/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 30 Co 370/2018-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, č. j. 15 C 254/2016-109, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a její manžel domáhali zaplacení částky 302 491 Kč s příslušenstvím každému z nich (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 30 Co 370/2018-168, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi manželem žalobkyně a žalovanou a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 500 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 30 Co 370/2018-237, změnil rozsudek soudu ve výroku I ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 833 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovolatelka se v řízení domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně žalobu o zaplacení částky 153 652 Kč s příslušenstvím, věc byla vedena pod sp. zn. 12 C 59/2000 (dále jen „posuzované řízení“). V předcházejícím dovolacím řízení v této věci dovolatelka spatřovala přípustnost podaného dovolání v tom, že 1) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se otázky věku a zdraví dovolatelky. Dále dovolatelka přípustnost dovolání spatřovala v posouzení následujících otázek: 2) Zda soud může přistoupit ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění v případě více poškozených z důvodu tzv. sdílení újmy i v tom případě, kdy jeden ze dvou poškozených v průběhu soudního řízení zemře a řízení o jeho nároku je zastaveno. 3) Zda je pro účely posouzení nepřiměřené délky tzv. hlavního řízení potřeba vzít v úvahu i délku vedlejšího (konkursního) řízení trvajícího v době podání žádosti o odškodnění již dvanáct let a zda taková délka konkursního řízení je přiměřená. 4) Zde je pro stanovení délky kompenzačního řízení rozhodující již okamžik jeho zahájení podáním žádosti u příslušného ministerstva nebo až okamžik podání žaloby u soudu. 5) Jakou délku kompenzačního řízení lze ještě považovat za přiměřenou.
Dovolací soud ve vztahu k 1., 3. a 5. otázce neshledal dovolání přípustným. Dále k otázce překonání Stanoviska s ohledem na ekonomický růst uvedl, že se Nejvyšší soud k této otázce naposledy vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Ani takto vymezená otázka by tudíž přípustnost dovolání založit nemohla.
Druhou dovolací otázku neshledal dovolací soud důvodnou. Dovolací soud shledal dovolání důvodným pouze ve vztahu ke čtvrté dovolací otázce, neboť odvolací soud při posouzení této otázky vycházel z nesprávně určeného počátku kompenzačního řízení. Odvolací soud se tak v dalším řízení již měl zabývat pouze délkou tohoto kompenzačního řízení.
Na základě výše uvedeného závazného právního názoru dovolacího soudu se odvolací soud zabýval délkou kompenzačního řízení, které k okamžiku jeho rozhodování trvalo 4 roky a 1 měsíc. Takto vymezenou délku řízení odvolací soud již považoval za nepřiměřenou a z toho důvodu přistoupil k navýšení částky zadostiučinění již dovolatelce předcházejícím rozhodnutím přiznané za délku posuzovaného řízení. Navýšení odvolací soud provedl tak, že oproti předcházejícímu rozhodnutí navýšil základní částku zadostiučinění na 20 000 Kč, a to i s ohledem k vyššímu věku žalobkyně a jejímu zdravotnímu stavu. Po zohlednění kritérií, jimiž se odvolací soud zabýval ve svém předcházejícím rozhodnutí a kteréžto závěry nebyly rozhodnutím dovolacího soudu dotčeny, dospěl k celkové částce 35 333 Kč, od níž odečetl již přiznanou částku ve výši 26 500 Kč. Danou částku tak navýšil o 8 833 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 267 158 Kč s příslušenstvím napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolací soud by měl dovolatelkou vymezené otázky posoudit jinak, než jak je dosud ve své judikatuře posuzuje. Dovolatelka vymezuje následující otázky:
1. Může soud přistoupit ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění v případě více poškozených z důvodu tzv. sdílené újmy pouze na základě skutečnosti, že poškození jsou manželé, a to i v tom případě, kdy jeden z poškozených v průběhu soudního řízení zemře a řízení o jeho nároku je zastaveno, takže se mu žádného odškodnění nedostane?
2. Je v případě nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení možno přistoupit pouze k mírnému navýšení zadostiučinění anebo je naopak namístě zadostiučinění zvýšit výrazněji?
3. Má být tzv. základní částka přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení stanovena jako částka „statická“ ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok trvání řízení anebo jako částka „dynamická“ odpovídající například průměrné hrubé měsíční mzdě?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. K první otázce namítá, že dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí ve věci odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1728/2018, jež bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, zrušeno. Dovolatelka cituje uvedený nález, přičemž z odůvodnění zdůrazňuje, že nelze jen mechanicky krátit výši zadostiučinění počtem účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení, ať již soudního či správního, i když jde o manžele. K druhé otázce dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 a šest dalších. Dovolatelka cituje odst. 148 až 157 rozhodnutí, přičemž zejména podtrhuje: „Proto platí, že kdykoli se v takovém řízení vyskytnou průtahy, soud rozhodující o výši náhrady by měl, umožňuje-li to vnitrostátní právo (...), vlastní průtahy uznat a z tohoto důvodu žalobci přiznat obzvlášť vysoké odškodnění“. Ve vztahu ke třetí otázce dovolatelka shrnuje vývoj průměrné hrubé měsíční mzdy. Ve vztahu k této otázce dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 26. 10. 2020, v němž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2020, v němž Nejvyšší soud částku zadostiučinění za újmu způsobenou úmrtím osoby blízké dle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navázal na průměrnou hrubou měsíční nominální mzdu na přepočtené počty zaměstnanců za rok předcházející smrti zaměstnance. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí ve věci rozsudek odvolacího soudu zrušil pouze z důvodu nesprávného určení počátku kompenzačního řízení. Žalobkyně dovoláním může brojit proti rozsudku odvolacího soudu pouze v rozsahu jeho rozhodování. Otázky, které dovolacímu soud předkládá nejsou přípustné již z toho důvodu, že na nich nezávisí rozhodnutí ve věci, která byla předmětem řízení před odvolacím soudem. Nadto první dvě otázky jsou již řešeny v konstantní judikatuře dovolacího soudu a poslední otázka, jak je formulována, nemůže založit obecně použitelný právní závěr dovolacího soudu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolací soud svým předcházejícím rozhodnutím zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu chybného určení počátku kompenzačního řízení. Odvolací soud závazným právním názorem zavázal, aby se v dalším řízení již zabýval pouze délkou tohoto kompenzačního řízení, přičemž pokud by řízení shledal nepřiměřeně dlouhým, již přiznané zadostiučinění měl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přiměřeně navýšit. Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím již o předmětu řízení rozhodoval pouze v tomto rozsahu.
První a třetí otázka se k výše uvedenému posouzení odvolacím soudem nikterak nevztahuje. Nejde tak o otázky, na jejichž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Dovolatelka uvedenými otázkami zpochybňuje závěry předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu. Dané otázky však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť ustanovení §237 o. s. ř. vyžaduje, aby na řešení předestřených otázek záviselo napadené rozhodnutí, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost dovolací soud k námitce dovolatelky ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, doplňuje, že tímto nálezem ústavní soud neshledal obecně protiústavním krácení zadostiučinění z důvodu sdílené újmy. Pouze shledal protiústavním postup v řešené věci, v níž soudy matematicky krátily zadostiučinění mezi poškozené na polovinu, aniž by se zabývaly otázkou, zda skutečně byla újma mezi účastníky sdílena. Nadto v souvislosti s nákladovým výrokem postup soudů vedl k praktickému vyprázdnění práva na přiměřené zadostiučinění. V nynější věci se soudy zabývaly otázkou, zda újma byla mezi účastníky posuzovaného řízení reálně sdílena, zadostiučinění nekrátily matematicky na polovinu a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá námitka zvýšení základní částky při nepřiměřené délce odškodňovacího řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). K tomu Nejvyšší soud dodává, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Konečně dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020).
Jelikož dovolatelka napadá výši přiznaného zadostiučinění dovolací soud připomíná, že při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Námitka dovolatelky ohledně rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 a šest dalších, z nějž zdůrazňuje závěr soudu, že při nepřiměřené délce řízení by měl soud „z tohoto důvodu žalobci přiznat obzvlášť vysoké odškodnění“, z čehož dovolatelka dovozuje, že nelze přistoupit k pouze mírnému navýšení zadostiučinění, plyne ze zjevného nepochopení významu dané věty rozhodnutí. Byť gramatický výklad českého znění uvedeného rozhodnutí by mohl vést k závěru, že „obzvlášť vysoké odškodnění“ míří na požadavek nominálního hodnoty zadostiučinění, jež by subjektivně v těchto případech bez ohledu na další okolnosti měla být poškozeným vnímána jako vysoká, vedl by takovýto závěr k popření obecného požadavku individuálního posouzení vzniklé újmy v konkrétní věci. Daným výrazem je naopak míněn vztah k zadostiučinění, které by jinak bylo přiznáno, pokud by samotné kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Jinými slovy, požadavek Evropského soudu pro lidská práva plynoucí z dané věty tkví v tom, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo patrné, že soud přiznává zadostiučinění zvláště vyšší právě z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Tento výklad též lépe odpovídá anglické verzi rozhodnutí, v níž dovolatelkou zdůrazňovaná pasáž zní: „accordingly award a particularly high amount of compensation“. Z výrazu „particularly“ (zvláště, mimořádně) je zřejmá souvztažnost s důvodem, proč je vyšší zadostiučinění přiznáváno, tedy nikoliv požadavek na to, aby zadostiučinění bylo poškozeným vnímáno jako extrémně vysoké, jak by mohl naznačovat v českém znění použitý výraz „obzvlášť vysoké“. Ostatně též Nejvyšší soud již ve své judikatuře dospěl k závěru, že kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu