ECLI:CZ:US:2020:1.US.3289.19.1
sp. zn. I. ÚS 3289/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Miroslavem Moltašem, advokátem se sídlem Střední 933/10, 693 01 Hustopeče, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 205/2019-135 ze dne 19. 6. 2019 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 185/2017-120 ze dne 12. 4. 2019, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která po opakované výzvě Ústavního soudu (především absence povinného právního zastoupení) splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na obhajobu a zejména právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 185/2017 ze dne 22. 12. 2017 shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil dne 13. 10. 2017 tím, že řídil vlastní vozidlo, ačkoliv mu byl správními orgány uložen 6 měsíční zákaz řízení motorových vozidel, který díky přerušení v době od 18. 1. 2016 do 29. 8. 2017 končil až dne 27. 11. 2017. Za tento přečin byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.
Dne 15. 1. 2019 došel Okresnímu soudu v Břeclavi návrh odsouzeného stěžovatele na povolení obnovy řízení, který odůvodnil tak, že v době spáchání skutku nemohl vědět a ani nevěděl, že maří úřední rozhodnutí a nebyla u něho dána subjektivní stránka trestního činu. Stěžovatel totiž proti rozhodnutím správních orgánů podal správní žalobu, která vyústila v zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 33 A 79/2015 ze dne 31. 7. 2017. Stěžovatel tak nově namítal, že tento rozsudek nikdy nenabyl právní moci, resp. nikdy nemohl nabýt právní moci dne 29. 8. 2017 a ukončit tak přerušení zákazu řízení, jelikož nebyl účinně doručován. Stěžovatel byl v tomto soudním řízení správním zastoupen advokátem JUDr. Miroslavem Krausem, který však byl vyškrtnut ze seznamu ČAK již dne 2. 12. 2016, to se však stěžovatel dověděl až 3. 1. 2019 při nahlížení do příslušného spisu sp. zn. 33 A 79/2015.
Rubrikovaným usnesením Okresního soudu v Břeclavi byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť skutečnost, že se stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Brně nechal zastoupit advokátem, který byl vyškrtnut ze seznamu ČAK, neměla žádný vliv na to, že rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 33 A 79/2015 ze dne 31. 7. 2017 nabyl právní moci dne 29. 8. 2017, kdy byl doručen JUDr. Miroslavovi Krausovi do vlastních rukou, neboť se jednalo o zastoupení stěžovatele fyzickou osobou ve smyslu §35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. Okresní soud v Břeclavi tak ohledně nabytí právní moci předmětného rozsudku ani dokazování provedeného u veřejného zasedání nehledal žádnou novou skutečnost, kterou má na mysli §278 odst. 1 trestního řádu. Rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Brně pak byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta také stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení prvoinstančního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje identické námitky vznášené v návrhu na povolení obnovy řízení i u stížnostního soudu; když oba soudy změnu formy zastoupení podle §35 zákona 150/2002 Sb. berou na lehkou váhu. Oběma soudům vytýká toto defektní jednání, kterého se dopustily tím, že nesprávně postupovaly při vyhodnocování důkazů a skutečností při jednání o návrhu na povolení obnovy řízení, což vedlo k porušení jeho práva na obhajobu a zejména práva na spravedlivý soudní proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 205/2019-135 ze dne 19. 6. 2019, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 185/2017-120 ze dne 12. 4. 2019, však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
Z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Obě soudní instance plausibilně vysvětlily, proč je na stěžovatelův návrh na obnovu řízení nutno nahlížet jako na účelový, proč jsou jeho (stížnostní) námitky nedůvodné, respektive proč nynější změna ve výpovědi a obhajobě stěžovatele nemůže být novou okolností ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud uzavírá, že mu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže v posuzované věci soudy po jejich řádném vyhodnocení neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jejich odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu