ECLI:CZ:US:2020:1.US.3455.19.1
sp. zn. I. ÚS 3455/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Annou Marií Čížkovskou, advokátkou se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, směřující proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. dubna 2019, č. j. 3 T 43/2013-2250, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2019, č. j. 9 To 178/2019-2263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel brojí proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby napadená rozhodnutí zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 6. 2013, č. j. 3 T 43/2013-1781. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, a za shora uvedené přečiny a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, a za shora uvedené přečiny a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 4. 2012, č. j. 3 T 21/2012-409, v právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 4 To 252/2012, dnem 17. 7. 2012, podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 3 let. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 To 384/2013-1821, zamítl jako nedůvodné. Stěžovatelův opakovaný návrh na povolení obnovy řízení se vztahoval ke skutku popsanému pod bodem 4) rozsudku kvalifikovanému jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že se soudy nezabývaly novými skutečnostmi a důkazy, které předložil. Podle jeho názoru byl odsouzen pouze na základě tvrzení poškozeného advokáta spočívajícím v tom, že mu byly odcizeny zálohy, které mu klienti složili na právní služby, a na základě krevní stopy v chodbě domu, ve kterém se nacházela advokátova kancelář. Stěžovatel kontaktoval klienty, kteří měli zálohy složit, některé dopisy jim adresované se však vrátily. Stěžovatel z toho dovozuje, že neexistují. Někteří klienti stěžovateli sdělili, že jsou s advokátem finančně vyrovnáni. Poukazuje i na rozpory ve výpovědích poškozeného advokáta. Krevní stopa jej jednoznačně nespojuje se spácháním trestného činu.
5. Stěžovatel se domnívá, že jím navrhované důkazy soud provedl neúplně.
IV. Posouzení věci Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
7. Obnova řízení dle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
8. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
10. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dojít nemohlo. Stěžovatel se touto námitkou domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení se totiž nevymyká zásadě volného hodnocení. Právě to však po Ústavním soudu stěžovatel požaduje, neboť se domáhá toho, aby Ústavní soud uznal jím předkládanou tezi, že věrohodnost výpovědi poškozeného a průkaznost zajištěných dokladů o údajně složených zálohách od jeho klientů jsou zpochybněny tvrzeními stěžovatele a výsledky jeho snažení klienty kontaktovat [nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)].
11. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci soudy obou stupňů naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se argumentací stěžovatele řádně zabývaly a vypořádaly se s ní, byť stěžovatel tvrdí opak.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu