ECLI:CZ:US:2020:1.US.3567.19.1
sp. zn. I. ÚS 3567/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. et PhDr. Martiny Roučkové a Mgr. Jana Roučky, zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 73/2014 jako zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Tomáše Wiedermanna, 2) Mgr. Dariny Wiedermann Janíčkové a 3) M+P VABO, s.r.o., sídlem Pivovarnická 1435/9, Praha 8 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace stěžovatelů
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2019 stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud konstatoval, že průtahy způsobené Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 73/2014 jsou porušením jejich základních práv podle čl. 38 dost. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále navrhli, aby Ústavní soud obvodnímu soudu uložil, aby nepokračoval v průtazích v uvedeném řízení.
2. Stěžovatelé podali dne 19. 2. 2014 u obvodního soudu žalobu na náhradu škody ve výši 50 000 Kč, která jim měla vzniknout na jejich bytové jednotce v důsledku rekonstrukčních prací v bytové jednotce vedlejších účastníků 1) a 2), které prováděl vedlejší účastník 3).
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že dotčené soudní řízení trvá k okamžiku podání ústavní stížnosti již 5 let a 9 měsíců, aniž by bylo alespoň doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelé opakovaně ve svých podáních adresovaných obvodnímu soudu namítali průtahy v řízení bez toho, aby obvodní soud na tyto jejich námitky jakkoli reagoval upravením svého postupu.
4. Obvodní soud na jednání konaném již dne 14. 5. 2015 informoval účastníky řízení o tom, že má za prokázané všechny atributy odpovědnosti vedlejších účastníků za škodu způsobenou stěžovatelům s výjimkou výše škody, pročež ke stanovení výše škody zadal vypracovat znalecký posudek znalci Janu Havlíkovi. Znalci byl spis odeslán teprve dne 15. 12. 2015. Spis byl dne 18. 1. 2016 vrácen obvodnímu soudu, neboť znalec požádal o zproštění ustanovení znalcem ze zdravotních důvodů. Usnesením obvodního soudu ze dne 18. 2. 2016 byl ustanoven nový znalec Pavel Brousil a spis mu byl odeslán 14. 3. 2016 s lhůtou k vypracování znaleckého posudku v trvání 2 měsíců a s tím, že vyhotovení není spěšné. Znalec lhůtu nedodržel a spis byl se znaleckým posudkem vrácen až po uplynutí téměř 8 měsíců dne 3. 11. 2016. Poté byli stěžovatelé dne 23. 11. 2016 předvoláni k jednání na den 2. 2. 2017, které však bylo posléze odročeno na základě návrhu vedlejších účastníků ze dne 11. 1. 2017. Jednání bylo odročeno za nesplnění podmínky "sdělení závažných důvodů bez zbytečného odkladu", neboť o odročení jednání požádali teprve s odstupem 2 měsíců od doručení předvolání. Následně muselo být jednání odročeno z důvodu kolize jednání advokáta stěžovatelů, avšak i další jednání, nařízené na den 28. 2. 2017, bylo odročeno na neurčito pro nepřítomnost rozhodující předsedkyně senátu 21 C. Stěžovatelé poté podali ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1423/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že více než tři roky trvající řízení před soudem prvního stupně je sice delší, avšak zatím bez ústavněprávní relevance.
5. Ve věci pak ovšem bylo nařízeno jednání až na den 15. 11. 2017, tj. po téměř 9 měsících, avšak i to bylo zrušeno. Další jednání bylo nařízeno po dalších 6 měsících na den 18. 5. 2018 a další jednání po dalších 4 měsících na den 26. 9. 2018. Na jednání nařízené po dalších 4 měsících na den 23. 1. 2019 se vedlejší účastníci bez omluvy nedostavili a obvodní soud odročil jednání opět s odstupem 4 měsíců na 31. 5. 2019. I toto jednání obvodní soud zrušil a nařídil jednání až na 4. 9. 2019, při němž vyhlásil rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku obvodního soudu ovšem nebylo ke dni podání této ústavní stížnosti stěžovatelům doručeno. Rozsudek obvodního soudu ze dne 4. 9. 2019 je stěžovatelům k újmě proto, že si na průtažný postup předsedkyně senátu JUDr. Ireny Voštové opakovaně stěžovali.
6. Stěžovatelé v dotčeném řízení podali 4 návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který o návrzích rozhodoval, nijak flagrantní průtahy neřešil. Nadto návrh na určení lhůty ze dne 22. 7. 2019 obvodní soud ani městskému soudu v zákonné lhůtě nepostoupil a porušil tak právní předpisy, když nařídil jednání až na den 4. 9. 2019.
7. Délku řízení o náhradě škody, které není nikterak složité, blížící se 6 letům na jednom stupni soudní soustavy je nutno podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva považovat za neakceptovatelnou. Stěžovatelé se domnívají, že s ohledem na okolnosti případu jde o průtahy neodůvodněné, délka řízení neodpovídá jeho složitosti a způsobené průtahy jsou přičitatelné obvodnímu soudu, pročež stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud vyslovil, že obvodní soud způsobenými průtahy zasáhl do základních práv stěžovatelů a uložil obvodnímu soudu, aby v průtazích nepokračoval.
II.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření obvodního soudu. Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 27. 11. 2019 doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2019 popsal průběh řízení následovně: Původně věc vyřizovala soudkyně Mgr. Alice Žáčková, účastníkům řízení bylo nařízeno setkání s mediátorem, na osobě mediátora se účastníci neshodli a byl jim určen obvodním soudem, přičemž dne 25. 11. 2014 mediátorka sdělila soudu, že mediace nebyla zahájena, neboť stěžovatelé obvinili mediátorku z "porušení neutrality mediátora ke stranám". Poté proběhlo několik jednání a dne 14. 5. 2015 bylo jednání odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Mgr. Alice Žáčková poté opakovaně byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti, věc byla dočasně přidělena Mgr. Horákové do 30. 6. 2016, která ustanovila jiného znalce v únoru roku 2016 a opakovaně prodloužila lhůtu k vypracování znaleckého posudku, který byl doručen znalcem dne 3. 11. 2016.
9. Následně bylo nařízeno jednání na 2. 2. 2017, které bylo odročeno na 14. 2. 2017 na základě žádosti advokáta vedlejších účastníků, to však bylo opět odročeno na základě žádosti advokáta stěžovatelů. Následně bylo jednání odročeno na neurčito z důvodu onemocnění předsedkyně senátu. Dne 28. 2. 2017 stěžovatelé podali návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a to nařízení jednání. Jednání bylo nařízeno dne 3. 3. 2017 na den 30. 3. 2017, ale bylo zrušeno z důvodu úrazu a následné hospitalizace předsedkyně senátu. Stěžovatelé podali další návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (nařízení jednání) dne 8. 4. 2017 a spis byl dne 13. 4. 2017 zaslán městskému soudu k rozhodnutí o tomto návrhu. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 25. 4. 2017 a návrh na určení byl zamítnut.
10. Dne 24. 5. 2017 byl spis předložen předsedkyni senátu JUDr. Ireně Voštové vzhledem k tomu, že předchozí předsedkyně senátu byla pracovně zařazena k městskému soudu a její senát byl rozdělen. Poté bylo nařízeno jednání na 15. 11. 2017, avšak nekonalo se, protože předsedkyně senátu byla v pracovní neschopnosti od října roku 2017 do března roku 2018. Další jednání se tak konalo až dne 18. 5. 2018 a bylo odročeno na den 7. 9. 2018, kdy se z důvodu nemoci předsedkyně senátu jednání nekonalo. Další jednání dne 26. 9. 2018 se konalo a jednání pak bylo odročeno na neurčito s tím, že účastníci byli vyzváni k vyjádření ve lhůtě 30 dnů za účelem zhodnocení dokazování a případných návrhů na doplnění dokazování. Po obdržení písemných vyjádření účastníků obvodní soud nařídil místní šetření v bytě stěžovatelů na den 28. 2. 2019, přičemž dne 27. 11. 2018 stěžovatelé podali námitky proti provedení důkazu místním šetřením v koupelně jejich bytu s tím, že mají ústavně zaručené právo na ochranu soukromí a také že od 25. 2. 2019 do 10. 3. 2019 nebudou v P.
11. Dne 10. 12. 2018 podali stěžovatelé návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, tj. nařízení jednání a zrušení místního šetření. Obvodní soud místní šetření dne 11. 12. 2018 zrušil a nařídil jednání na 23. 1. 2019. Městský soud návrh na určení lhůty následně zamítl. Na jednání konané dne 23. 1. 2019 se bez omluvy nedostavili žalovaní, jednání proběhlo a bylo opět odročeno bez uvedení termínu a účastníkům řízení bylo uloženo podat závěrečné návrhy do 20 dnů od doručení protokolu z jednání. Na 31. 5. 2019 bylo nařízeno jednání za účelem vyhlášení rozsudku, které se však z důvodu nemoci předsedkyně senátu nekonalo. Jednání bylo poté nařízeno na den 4. 9. 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek. Z důvodu čerpání dovolené v měsících září a říjen roku 2019 a rovněž s ohledem na složitost věci požádala předsedkyně senátu o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku. Rozsudek byl vypraven dne 27. 11. 2019.
12. Vedle toho obvodní soud dodal, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 22. 7. 2019, a to nařízení jednání, nebyl městskému soudu předložen, neboť dva dny poté, tj. dne 24. 7. 2019, bylo jednání ve věci nařízeno.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření obvodního soudu neobsahuje právní argumentaci a toliko shrnuje průběh řízení shodně se stěžovateli a s údaji dostupnými v databázi https://infosoud.justice.cz, Ústavní soud vyjádření stěžovatelům k replice nezasílal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je proti postupu obvodního soudu spočívajícímu v tvrzeném vytváření průtahů v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 73/2014 podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Rovněž byla ústavní stížnost podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo jiným zásahem těchto orgánů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodným průtahům, nezdůvodněnému odchýlení od konstantní judikatury aj.
16. Ústavní soud však dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněny podat fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že zásahem orgánu veřejné moci, proti němuž se lze domáhat ochrany ústavní stížností, se zpravidla rozumí převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok takového orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, respektive nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1463/18 aj.].
18. Průtahy v řízení, jak Ústavní soud mnohokráte judikoval, jsou "zásahem orgánu veřejné moci" tam, kde měl být orgán veřejné moci činný. Podstatné však je, že u průtahů v řízení musí být splněna podmínka možnosti zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práv či svobod pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před jejich porušením. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být "již a ještě" postižen [srov. nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119)]. Z tohoto pravidla, že musí jít o aktuální a trvající zásah, dovodil Ústavní soud výjimky týkající se například ústavních stížností brojících proti rozhodnutím o vzetí do vazby, přestože obviněný je již propuštěn na svobodu anebo situací, kdy hrozí nebezpečí opakování zásahu, v jeho důsledku přetrvávají negativní účinky na stěžovatele (např. na základě protiústavně provedeného odposlechu hrozí odsouzení stěžovatele), porušení základních práv bylo obzvlášť závažné nebo je zřejmé, že je v brzké době neodvratné (srov. Filip, Jan a kol. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 497-498).
19. Druhy ústavních stížností v případě tvrzených průtahů a otázku jejich přípustnosti vhodně Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), kde uvedl, že: "V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele, případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal, či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. (...) Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu, později tuto kognici zařadil do výroku nálezu. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy."
20. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"), provedená zákonem č. 160/2006 Sb., však neměla vliv toliko na posuzování přípustnosti ústavních stížností brojících proti průtahům po pravomocném skončení řízení, jak je uvedeno v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07, ale také právě na posouzení těch ústavních stížností, kterými stěžovatelé brojí proti průtahům v ještě neskončeném řízení jako "jinému zásahu orgánu veřejné moci", které ovšem pominou před rozhodnutím Ústavního soudu. Takový závěr plyne např. z usnesení ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3239/12 a byl ostatně předvídán i komentářem k zákonu o Ústavním soudu (srov. Wagnerová, Eliška a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 327).
21. Před novelou zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., mělo ve věcech, kterými stěžovatelé brojili proti průtahům jako zásahu orgánu veřejné moci, avšak průtahy byly před rozhodnutím Ústavního soudu odstraněny a zásah tak nebyl trvající, svůj význam rozhodnutí Ústavního soudu deklarující toliko porušení základního práva stěžovatelů, neboť sloužilo jako podklad pro případné uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., který zavedl nový procesní prostředek k ochraně práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě spočívající v poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, byl význam rozhodnutí Ústavního soudu toliko konstatujícího existenci protiústavního zásahu orgánu veřejné moci vyprázdněn. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3239/12, takové konstatování by nemělo širšího dopadu, protože následky zásahem způsobené by odstraněny být nemohly a činnost, respektive nečinnost orgánu veřejné moci by nemohla být výrokem Ústavního soudu ukončena, neboť tento zásah v čase odezněl a nadále nepokračuje. Dále Ústavní soud uvedl, že: "(Z)a situace, kdy je již v řízení (před obecnými soudy) řádné pokračováno, není příslušný vyslovit toliko v minulosti existující průtahy (porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud totiž nemůže nalézacímu soudu, proti jehož průtahům ústavní stížnost směřovala, v době, kdy tento obecný soud již ve věci rozhodl, přikázat, aby rozhodl ve lhůtě stanovené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyslovení neodůvodněných průtahů v takovémto případě náleží obecnému soudu rozhodujícímu o náhradě škody, případně o přiměřeném zadostiučinění, za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to v rámci posouzení těchto okolností jako předpokladu rozhodnutí o vlastním předmětu řízení (tzv. posouzení předběžné otázky). Tyto úvahy pak mohou být v konečné instanci a z ústavněprávních hledisek přezkoumávány - v závislosti na procesním vývoji - i Ústavním soudem. Alternativa deklaratorního zjištění, učiněného Ústavním soudem před tímto řízením (o náhradě škody či přiměřeném zadostiučinění způsobené neodůvodněnými průtahy), by mohla představovat i nepřípustné nahrazování činnosti obecných soudů (...)".
22. V nyní posuzované věci došlo podle vyjádření obvodního soudu, jehož tvrzení byla ověřena v databázi https://infosoud.justice.cz, k napravení nečinnosti nedoručením písemného vyhotovení rozsudku ze dne 4. 9. 2019 již 3 týdny po doručení ústavní stížnosti, neboť již dne 27. 11. 2019 obvodní soud vypravil písemné vyhotovení rozsudku účastníkům řízení a dne 6. 12. 2019 (tedy přesně jeden měsíc po doručení ústavní stížnosti) již účastníci řízení podali proti rozsudku odvolání, které bylo vyřízeno dne 15. 7. 2020 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 9. 2020. Nejen že je tak věc v okamžiku rozhodnutí Ústavního soudu již pravomocně skončena, ale tvrzený protiústavní zásah, proti kterému stěžovatelé brojili, pominul již 3 týdny po podání ústavní stížnosti.
23. Jak bylo vyloženo výše, Ústavní soud se v takové situaci nemůže zabývat tím, zda došlo k průtahům v řízení, přestože délka řízení více než 5 let toliko u soudu prvního stupně tak, jak byla popsána stěžovateli i obvodním soudem, se zdá být značně nepřiměřená, a musí v souladu se svou přechozí rozhodovací činností ústavní stížnosti odmítnout.
24. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu