ECLI:CZ:US:2020:1.US.3651.19.1
sp. zn. I. ÚS 3651/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PROMO POINT, s. r. o., se sídlem V mokřinách 283/8, Praha 4, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, v substituci Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019, č. j. 27 Cdo 2017/2018-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 58 Co 293/2017-239, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. dubna 2017, č. j. 52 C 182/2015-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 11. 11. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou nalézacího řízení byla žaloba stěžovatelky proti žalovaným 1), 2), 3) o zaplacení 819 310,80 Kč z titulu zákonného ručení členů představenstva společnosti Lokeren, a. s. (vedlejších účastníků nalézacím řízení) za závazky této společnosti vůči třetím osobám.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 52 C 182/2015-203, žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 58 Co 293/2017-239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud uzavřel, že v žalobcem (stěžovatelkou) tvrzených skutečnostech nelze spatřovat škodu na straně společnosti Lokeren, a.s., za kterou by žalovaní této společnosti odpovídali, a proto nemohlo vzniknout ani jejich zákonné ručení za závazky společnosti vůči jejím věřitelům (zde stěžovatelce) ve smyslu §194 odst. 6 obchodního zákoníku.
5. Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání usnesením ze dne 28. 8. 2019, č. j. 27 Cdo 2017/2018-266, podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl (výrok II.). Výrokem I. bylo zastaveno řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně a výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
II.
6. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení.
7. Stěžovatelka vytýká soudu prvního stupně, že při soudním jednání dne 21. 10. 2016 jí bylo dáno nesprávné procesní poučení podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, neboť jí bylo uloženo doplnit tvrzení a navrhnout důkazy, mj. o tom, kterého dne jí vznikla tvrzená škoda. Stěžovatelka však má za to, že vůbec neměla prokazovat, kdy jí vznikla škoda, ale kdy vznikla škoda společnosti Lokeren, a.s. Po celou dobu (než jí bylo dáno nesprávné poučení) tvrdila, kdy a jak žalovaní způsobili škodu společnosti Lokeren, a.s., neboť se domáhala zákonného ručení členů statutárního orgánu společnosti Lokeren, a.s. za její závazek.
8. Na základě nezákonného poučení se soud prvního stupně soustředil na škodu, která měla vzniknout stěžovatelce, namísto škody způsobené žalovanými společnosti Lokeren, a.s.
9. Obecným soudům také vytýká, že v důsledku opomenutých důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, a tím i k nesprávným rozhodnutím. Soud prvního stupně se nezabýval tvrzeními, která uvedla v podání ze dne 20. 2. 2017, jakož i důkazy k tomuto podání, které bez řádného zdůvodnění neprovedl. Snažila se jimi zpochybnit adekvátnost výplaty prostředků společnosti Pulzano, a.s. Nevypořádal se ani s tvrzením, že závěrečná zpráva společnosti Lokeren, a.s. byla vypracována účelově (aby bylo skryto faktické neposkytnutí služeb společností Pulzano, a.s.) až v době, kdy stěžovatelka byla se společností Lokeren, a.s. ve sporu o neuhrazené faktury.
III.
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
12. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
13. Ústavní soud předesílá, že i přesto, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku v ústavní stížnosti zmínila a přiložila k ústavní stížnosti. Označila je tedy způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu.
14. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 52 C 182/2015, který si za účelem přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní stížnost stěžovatelky brojí především proti vadnému poučení podle §118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu provedeného soudem prvního stupně, jakož i proti nedostatkům v procesu dokazování (poukazuje na to, že obecné soudy neprovedly některé navržené důkazy, aniž by řádně zdůvodnily, proč tak neučinily), což vyústilo v nesprávné právní posouzení věci.
16. Pokud jde o námitku vadného poučení dle §118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu, Ústavní soud dal za pravdu stěžovatelce potud, že soud prvního stupně se dopustil procesního pochybení, pokud vyzval stěžovatelku k doplnění tvrzení a navržení důkazů o tom, kdy vznikla stěžovatelce tvrzená škoda. Stěžovatelka se totiž žalobou domáhala odpovědnosti členů představenstva společnosti z titulu zákonného ručení za závazky akciové společnosti dle §194 odst. 6 obchodního zákoníku, kde se mj. zkoumá výše škody vzniklé společnosti Lokeren, a.s. (a nikoli stěžovatelce), k jejíž náhradě jsou členové představenstva podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku povinni. Stěžovatelka tak měla povinnost tvrdit a prokázat, že žalovaní porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře způsobili společnosti Lokeren, a. s. (nikoli stěžovatelce) škodu. Na toto pochybení však reagoval odvolací soud, když na jedné straně shledal odůvodnění soudu prvního stupně místy rozporné, neboť právě zkoumal vznik škody i ve vztahu ke stěžovatelce, na druhou stranu však tato rozpornost neměla vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, která sám doplnil zopakováním některých listinných důkazů a dospěl k závěru, že zde nedošlo ke vzniku škody na straně společnosti Lokeren, a.s., za kterou by žalovaní této společnosti odpovídali, a proto nemohlo vzniknout ani jejich zákonné ručení za závazky společnosti vůči jejím věřitelům (stěžovateli) ve smyslu §194 odst. 6 obchodního zákoníku. Ústavní soud má za to, že toto pochybení bylo odstraněno odvolacím soudem, který se otázkou existence škody společnosti Lokeren, a.s. v důsledku porušení péče řádného hospodáře žalovanými rozsáhle zabýval (viz str. 8 - 10 rozsudku odvolacího soudu), když dospěl k závěru, že žalovaní neporušili péči řádného hospodáře, a že tedy jejich jednáním společnosti Lokeren, a.s. nevznikla škoda. Uvedené závěry ostatně shledal rovněž dovolací soud za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. V souvislosti s vytýkaným nedostatkem poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje též na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, podle kterého soud může rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Ústavní soud shledal odkaz na toto rozhodnutí nepřípadným, neboť, jak ostatně správně konstatoval i dovolací soud, odvolací soud založil své rozhodnutí nikoli na závěru o neunesení důkazního břemene, nýbrž na závěru, že žalovaní jako členové představenstva nezpůsobili společnosti jednáními vytýkanými stěžovatelkou škodu, resp. že těmito jednáními neporušili péči řádného hospodáře (čímž tedy nejsou splněny zákonné předpoklady pro vznik zákonného ručení žalovaných za závazek společnosti vůči stěžovatelce podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku).
18. K tzv. opomenutým důkazům, které nebyly podle stěžovatelky bez řádného zdůvodnění provedeny, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje spíše snahu o pokračující skutkový přezkum, k němuž však není zásadně oprávněn (viz shora). V procesu dokazování v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a je jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Obecný soud má povinnost "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vysvětlit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, (N 122/23 SbNU 191)].
19. Ústavní soud má za to, že obecné soudy tuto povinnost řádně splnily, takže stěžovatelčina argumentace opomenutými důkazy je nedůvodná. Z odůvodnění nalézacího soudu je patrné, že některé důkazy navrhované ve vyjádření stěžovatelky ze dne 20. 2. 2017 (kterými se snažila prokázat, že společnost Pulzano, a.s. neprovedla všechny sjednané činnosti) soud prvního stupně zamítl (důkaz fotografiemi), z jiných dospěl k závěru, že neprokázaly, že by společnost Pulzano, a. s. neprovedla předmětné činnosti (především svědecké výpovědi, smlouva uzavřená s Ministerstvem dopravy, nedatované fotografie, neoznačené zápisy z jednání, nespecifikované faktury), jiné byly navrženy až po koncentraci řízení (důkaz spisem sp. zn. 59 Cm 140/2011 - čestné prohlášení z r. 2013 a r. 2014) - viz např. str. 12 a násl. rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž závěrečná zpráva k plnění veřejné zakázky vypracovaná společností Lokeren, a. s. byla plně akceptována Ministerstvem dopravy (dopisy z 26. 10. 2011, 1. 12. 2011), včetně rozpisu financování (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud tak uzavírá, že v procesní fázi dokazování nezjistil takové pochybení, které by svou intenzitou vedlo k porušení základních práv stěžovatelky.
20. Stěžovatelka rovněž brojí proti tomu, jak byly posouzeny její návrhy v podání ze dne 20. 2. 2017 (bod 26.) a podání ze dne 30. 3. 2017 (body 12. a 13.), týkající se prokázání podezřelé platby ve výši 310 000 Kč uskutečněné společností Lokeren, a.s. Dovolacím soudem však tyto námitky byly shledány jako nepřípustné, neboť stěžovatelka s nimi nespojila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Takové námitky jsou nepřípustným novem, a pokud by se jimi Ústavní soud zabýval, porušil by zásadu subsidiarity, spočívající v tom, že je možno ústavní stížnost využít jen tehdy, pokud stěžovatelka využije všech prostředků ke své obraně, které jí právní řád poskytuje. Stěžovatelka měla dodržet zákonné procesní postupy a řádně formulovat dovolání, a tím umožnit Nejvyššímu soudu se těmito námitkami zabývat. To se však v posuzovaném případě nestalo, a proto ani Ústavnímu soudu nepřísluší se jimi zabývat.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu