ECLI:CZ:US:2020:1.US.3836.19.1
sp. zn. I. ÚS 3836/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Pavla Musila, zastoupeného Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 3. 10. 2019, č. j. 40 A 27/2018-810, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 11 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatel se v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal vyslovení neplatnosti hlasování ve volbách, konaných ve dnech 5. a 6. 10. 2018. Jak v průběhu voleb, tak i po vyhlášení jejich výsledků se stěžovatel začal dozvídat podezřelé a závažné informace svědčící o skutečnostech, že při volbách došlo k řadě porušení volebního zákona a že tyto skutečnosti mohly mít vliv na výsledky voleb do městského zastupitelstva v městě Bílina. Usnesením ze dne 7. 11. 2018, č. j. 40 A 27/2018-15 krajský soud návrh stěžovatele zamítl.
4. K podané ústavní stížnosti Ústavní soud shora citované usnesení krajského soudu zrušil svým nálezem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 35/19, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu z toho důvodu, že v řízení před soudem je třeba provést i ty důkazy, jež byly stěžovatelem navrženy sice po lhůtě pro podání návrhu na zrušení voleb, ale před rozhodnutím ve věci. Z uvedeného důvodu pak podle Ústavního soudu nebylo možné považovat proces utváření skutkových zjištění za skončený a nebylo lze hovořit o tom, že byly hodnoceny všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Ústavní soud považoval za předčasné, aby hodnotil, zda se při zjišťování skutkového stavu krajský soud dopustil excesu dosahujícího ústavní úrovně. Dále se Ústavní soud vyjádřil též k otázkám týkajícím se podpisu starosty na jmenovacích listinách pro členy volebních komisí nebo ke sdělení Českého statistického úřadu.
5. Po následném opětovném projednání Krajský soud v Ústí nad Labem návrh stěžovatele opět zamítl, přičemž proti tomuto rozhodnutí si podal stěžovatel předmětnou ústavní stížnost, jíž se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
6. V rekapitulaci k jednání krajského soudu stěžovatel uvedl, že soud nařídil nová jednání, a to v několika jednacích dnech, kdy bylo vyslechnuto více než deset svědků. K pokynu Ústavního soudu krajský soud stěžovatelem navržené důkazy sice provedl, ale vyhodnotil je tak, že prakticky nemají žádnou vypovídací hodnotu. Podle stěžovatele však nejméně deset svědků dosvědčilo, že byli v rámci voleb zlákání a ovlivněni. Někteří svědci doložili, že byli lákáni a nenechali se zlákat a nejméně 5 svědků dosvědčilo, že viděli u osob uplácejících voliče vícero úředních obálek. Dále pak více než 10 svědků prohlásilo, že se v Bílině ve vysoké míře odehrávalo kupčení s hlasy. Krajský soud neprovedl výslech dalších dvanácti navržených svědků, a to bez toho aniž by tento svůj postup blíže objasnil.
7. Stěžovatel považuje za procesně vadnou skutečnost, že krajský soud při jednání dne 23. 9. 2019 nečekaně a nepředvídatelně ukončil dokazování a bez upozornění účastníků řízení vyhlásil usnesení o neprovedení dokazování výslechem některých svědků, a to pro jejich nadbytečnost. Stejně tak označil krajský soud za nadbytečné provedení důkazu videozáznamem. Krajský soud nereagoval na návrh stěžovatele, aby provedl kontrolu hlasovacích lístků, jak se stalo u volebních okrsků 5, 8 a 12. Ukončení dokazování bylo pro stěžovatele nepředvídatelné, stejně jako výzva soudu k přednesu závěrečné řeči, na kterou se nemohl řádně připravit. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje ty závěry krajského soudu, jež se týkají výpovědí jednotlivých svědků, jakož i závěry soudu vztahující se k čestnému prohlášení některých z nich. Dále má stěžovatel za to, že krajský soud nejen že nenaplnil pokyny Ústavního soudu v této věci, ale založil zcela bezprecedentní jiná vybočení z kautel spravedlivého procesu. Za vadný je považován postup soudu, kdy tento se nejprve zaobírá věrohodností svědka jako takového, aby poté odmítl výpovědní obsah jeho svědectví.
8. Krajský soud podle stěžovatele pochybil i v tom, jakým způsobem vymezil protizákonné jednání spočívající v tzv. kupčení s hlasy, které zúžil tak, aby mělo charakter dokonaného jednání, čímž znehodnotil důkazní váhu drtivé většiny svědeckých výpovědí. Závěry soudu považuje stěžovatel v celé řadě otázek za spekulativní a nepřijatelné. Z toho důvodu nesouhlasí s tím, že by se při realizaci obecních voleb v Bílině uplácení voličů neprokázalo.
III.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Nic takového však v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
11. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecným soudem, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud se řadou námitek stěžovatele zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, zaměřil se při současném přezkumu především na to, zda se krajský soud při opětovném projednávání věci dostatečně věnoval těm stěžovatelem navrženým důkazům, jež byly navrženy k provedení do rozhodnutí ve věci. S tím pak souvisí i posouzení, zda krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotil provedené důkazy řádně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.
13. Z napadeného rozhodnutí (str. 20-28) vyplývá, že krajský soud provedl k návrhu účastníků řízení výslech celé řády osob a přihlédl též ke zjištěním Policie ČR. Výpovědi jednotlivých svědků hodnotil u každého zvlášť, a to věrohodnost svědků i obsah jejich výpovědí. V odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud řádně vypořádal též s předloženými čestnými prohlášeními a konstatoval, jakým způsobem nahlíží na s nimi související videonahrávky (str. 20). Dále krajský soud uvedl, které účastníky navržené důkazy provádět nebude a proč (str. 29 a 30). Odůvodnění krajského soudu považuje Ústavní soud i v této části za řádné a ústavně konformní. Přiléhavé se mu pak jeví konstatování krajského soudu, podle něhož by připouštění dalšího navrhování svědků, kteří vyplynou z provedených výslechů, vedlo k tomu, že by soudní řízení nemohlo být nikdy skončeno. Z toho důvodu je nezbytné, aby příslušný soud provedl dokazování v takovém rozsahu, aby nevznikala pochybnost o tvrzeném skutku, dokazování ukončil a věc rozhodl. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu.
14. V souvislosti s rozsahem dokazování nelze přehlédnout, že některé z navržených svědků se pokusil soud zajistit i s pomocí Policie ČR, nicméně osoby ke svědectví navržené se podle učiněných zjištění nalézaly v zahraničí. Podle Ústavního soudu tak nelze Krajskému soudu v Ústí nad Labem vytknout, že by se návrhy účastníků stran výslechů svědků řádně nezabýval a s jejich argumenty se řádně nevypořádal.
15. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že tento hodnotil provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, načež se zaobíral otázkou, zda učiněná skutková zjištění mohou mít vliv na regulérnost voleb. Přitom zcela správně poukázal na skutečnost, že ne každé porušení volebního zákona představuje natolik intenzivní zásah do procesu voleb, aby bylo lze hovořit o jejich hrubém porušení. K tomuto závěru krajský soud nedospěl, přičemž s ohledem na provedené dokazování, lze tento jeho závěr považovat za ústavně konformní. Tím, že krajský soud nařídil výslechy svědků na několik dní, vytvořil stěžovateli dostatečný procesní prostor pro uplatnění jeho práv, a to včetně možnosti se náležitě připravit na přednes závěrečné řeči.
16. Z ústavněprávního hlediska není napadenému rozhodnutí čeho vytknout a na jeho odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu