ECLI:CZ:US:2020:1.US.3839.17.1
sp. zn. I. ÚS 3839/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1150/2017-29 ze dne 27. září 2017, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 95/2017-584 ze dne 29. března 2017 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 2 T 65/2016-555 ze dne 6. prosince 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že bez vědomí poškozené ji jako její zaměstnavatel za pomoci dalších osob přeřadil z pracovního poměru vykonávaného v cukrárně do pracovního poměru v jiné své obchodní společnosti zabývající se stavebnictvím, v důsledku čehož pak poškozené zejména nevznikl nárok na dávky nemocenského pojištění a podpory v nezaměstnanosti a rovněž byla krácena na vyplacené mzdě.
2. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podle §181 odst. 1 trestního zákoníku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Stěžovatel podal prostřednictvím svého tehdejšího obhájce odvolání do všech výroků rozsudku, tj. do výroku o vině i do výroku o trestu. Krajský soud mu však nepřisvědčil a podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, odvolání stěžovatele v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl.
4. Dále stěžovatel brojil proti oběma rozhodnutím nižších soudů dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy proto, že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud nicméně o podaném dovolání rozhodl tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Ústavní stížnost a vyjádření k ní
5. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, neboť se domnívá, že jejich postupem došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručeného principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy") a čl. 10 odst. 2 Ústavy.
6. Stěžovatel nerozporuje dostatečnost zjištění skutkového stavu. Namítá však porušení práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy. Napadená rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatele zatížena vadou v extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Tento extrémní rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že ač měly obecné soudy k dispozici důkazy, které odůvodňují dvojí možný závěr o vině či nevině stěžovatele, zvolily závěr pro něj nepříznivý, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ta je úzce spjata s další důležitou zásadou presumpce neviny, zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny.
7. Konkrétně měly obecné soudy založit výrok o stěžovatelově vině na nesprávném hodnocení důkazů, tedy toliko na nejasné výpovědi účetního a dále na výpovědi poškozené a další svědkyně. Nebylo přitom prokázáno stěžovatelovo jednání ve vztahu k účetnímu, resp. že po něm požadoval poškozenou na správě sociálního zabezpečení odhlásit ze zaměstnání v cukrárně. Měla být vzata v potaz výpověď účetního, z níž plyne, že byly podpisy na žádostech jeho. Taktéž měla být zohledněna informace, že s časovým odstupem si již účetní nevybavuje, jaké konkrétní změny prováděl. Stěžovatel považuje za spornou skutečnost, zdali účetní odhlášení poškozené u Okresní správy sociálního zabezpečení učinil na příkaz stěžovatele nebo nikoliv, přičemž i nadále trvá na tom, že svému účetnímu žádný pokyn k odhlášení nedal a ani z důkazů takový pokyn neplyne.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že obecnými soudy přednesený popis skutkového děje na základě provedeného dokazování lze v závěru vyložit vícero způsoby. Za situace, kdy proti sobě stály de facto dvě skutkově možné verze, soudy měly obviněného zprostit obžaloby. Jelikož tak neučinily, porušily tím zásadu presumpce neviny [nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73); nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645)]. Podle judikatury princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch.
9. Dále stěžovatel namítá nesprávné hodnocení důkazů obecnými soudy. Rozpor mezi skutečnostmi plynoucími z důkazů a závěry, které vzal soud za své, dosahuje ústavněprávní relevance. Extrémní rozpor lze spatřovat i v tom, že odvolací soud překvapivě bez dalšího přijal určitou skutkovou verzi a druhou odmítl i přes to, že byla stejně pravděpodobná. Podle ustálené judikatury je přitom úkolem Ústavního soudu tyto excesy korigovat.
10. Podle stěžovatele v jeho případě nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Z odůvodnění soudů obou stupňů nevyplývá, zda byl soudy zkoumán úmysl obviněného. Odůvodnění napadených rozhodnutí nižších soudů je nedostatečné a protiústavní. Stěžovatel zejména upozornil na znění §125 trestního řádu a související judikaturu.
11. Okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil toliko v tom smyslu, že stížnost neobsahuje relevantní ústavně právní argumentaci. Vyjádření krajského soudu lze stručně shrnout tak, že stěžovatel stále opakuje a rozvíjí téže námitky, na které mu již bylo odpovězeno. Ústavní stížnost tudíž nelze považovat za důvodnou. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že se věci zabýval pouze v intencích dovolacích důvodů. Ústavní stížnost podle jeho názoru neobsahuje žádné námitky dosahující ústavně právní relevance.
12. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření státních zastupitelství. Okresní státní zastupitelství se ke stížnosti dosud nevyjádřilo. Krajské státní zastupitelství k žádosti o vyjádření uvedlo, že dokazování bylo provedeno zákonným způsobem nevybočujícím z mantinelů práva na spravedlivý proces. Byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Všechna rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Postupem obecných soudů tak podle něj nemohlo dojít k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
III.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
14. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Z výsledku řízení před obecnými soudy vyplývá, že byl stěžovatel v minulosti majitelem a jednatelem dvou různých obchodních společností (cukrárna a stavebnictví). V cukrárně stěžovatel zaměstnával osoby se zdravotním postižením a z tohoto titulu na své podnikání čerpal dotace. Ze zjištění nalézacího soudu plyne, že se měl stěžovatel snažit ekonomické ztráty cukrárny překlenout nejrůznějšími způsoby, mj. přitom využíval svého napojení na druhou obchodní společnost působící ve stavebnictví, která měla sídlo v budově, v níž měla cukrárna provozovnu. Účetnictví jedné společnosti tak mělo pokrýt obchodní ztráty té druhé.
16. Výrok o vině odsuzujícího rozsudku zní tak, že byl obviněný "uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že jakožto ředitel společnosti A, a jednatel společnosti B, v blíže nezjištěné době od 1. 5. 2013 do 8. 7. 2013, bez vědomí poškozené K. E., vyhotovil blíže nezjištěné významné pracovněprávní dokumenty, na základě nichž mělo údajně dojít ke změně v pracovněprávních vztazích týkajících se poškozené K. E., přičemž si byl vědom toho, že k žádné takové změně nedošlo, načež následně pověřil účetního J. B., aby na Pražské správě sociálního zabezpečení oznámil skončení pracovního poměru K. E. u společnosti A s. ke dni 23. 6. 2013, ačkoli tento pracovní poměr trval i nadále, což J. B. pak učinil oznámením ze dne 27. 6. 2013, které bylo Pražské správě sociálního zabezpečení doručeno dne 8. 7. 2013, a dále pověřil účetního pana J. B., aby na Okresní správě sociálního zabezpečení Benešov oznámil vznik pracovního poměru K. E. u společnosti B, ke dni 24. 6. 2013, ačkoli takový pracovní poměr uzavřen nebyl, což J. B. pak učinil oznámením ze dne 27. 6. 2013, které bylo Okresní správě sociálního zabezpečení Benešov doručeno dne 1. 7. 2013, v důsledku čehož pak poškozené K. E., zejména nevznikl nárok na dávky nemocenského pojištění a podpory v nezaměstnanosti a byla krácena na vyplacené mzdě, tedy jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl."
17. Stěžovatel ve své ústavní stížnost vznesl skupinu námitek týkajících se nesprávného hodnocení důkazů, případně porušení principu in dubio pro reo. K tomu je nejprve třeba konstatovat, že pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z uvedených obecných východisek je patrné, že je konkrétní hodnocení důkazů doménou obecných soudů a Ústavní soud zásadně nemá pravomoc do něj zasahovat.
18. Podle Ústavního soudu námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy. Ve své stížnosti stěžovatel neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
19. Ústavní soud má za dostatečně (a zákonným způsobem) prokázaný skutkový stav stran toho, že účetní přihlásil poškozenou na okresní správě sociálního zabezpečení jako zaměstnankyni ve společnosti B, s níž však poškozená pracovní smlouvu nikdy neuzavřela, skutečně na pokyn stěžovatele. Podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákona je přitom lhostejné, zda poškozeného do omylu uvede pachatel, jiná osoba nebo on sám. Podstatné je, že pachatel omylu poškozeného, o kterém ví, využije tak, aby mu způsobil vážnou újmu na právech (JUDr. Vladimír Vočka Ph.D. In. DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Podle Ústavního osudu je z provedeného dokazování obecnými soudy zřejmé, že poškozená o svém zaměstnání v jiné společnosti nevěděla, přičemž újmu na právech lze spatřovat v tom, že byla nezákonně krácena na vyplacené mzdě a posléze především neměla nárok na dávky sociálního zabezpečení (na nemocenskou po prodělaném úrazu, ani na podporu v nezaměstnanosti poté, co zaměstnání zanechala).
20. Ačkoliv v závěru poškozené nevznikla na dávkách sociálního zabezpečení majetková škoda, neboť jí byl na základě správního řízení zpětně uznán nárok na jejich čerpání, materiální škodlivost jednání stěžovatele je nepochybně významná. V okamžiku, kdy se poškozená ocitla v těžké životní situaci a byla po úrazu nohy odkázána na čerpání dávek nemocenského pojištění, se k těmto finančním prostředkům vinou stěžovatele v přiměřeném čase nedostala. Ačkoliv se úraz poškozené stal na konci roku 2013, k vyplacení dávek vinou stěžovatele mohlo dojít nejdříve 1. 7. 2014, kdy nabylo vykonatelnosti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení. Tímto rozhodnutím (ze dne 19. 5. 2014) správa posunula datum zániku pracovního poměru poškozené v cukrárně na datum, které odpovídalo reálnému ukončení výkonu závislé práce, tj. na den 31. 12. 2013. Pojištění tak dle tohoto rozhodnutí zaniklo až 24. 3. 2014. Stejně tak stěžovatelka neměla možnost čerpat dávky v nezaměstnanosti bezodkladně, tedy v okamžiku, kdy je na své životní náklady reálně potřebovala (a kdy na ně měla nárok).
21. Další významnou námitkou stěžovatele byl nedostatek odůvodnění subjektivní stránky (zavinění) ve vztahu k následku jeho konání, tj. k tomu, že následně neměla poškozená nárok na dávky sociálního zabezpečení.
22. Úlohou trestních soudů je rozhodovat o vině a trestu za trestné činy a poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům v souladu s čl. 90 Ústavy. Jedním ze základních principů ovládajícím trestní řízení je pak rovněž povinnost soudů svá rozhodnutí řádný způsobem odůvodnit. Tato povinnost je součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy), jakož i pojmu právní stát, vylučujícím libovůli při rozhodování (čl. 2 odst. 2 Listiny). Nejsou-li totiž zřejmé důvody daného rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tedy že se soudy musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Tato procesní zábrana, která by měla bránit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srov. §125 či §134 trestního řádu), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy těchto předpisů založeny.
23. K subjektivní stránce ve vztahu k následku (k tomu, že poškozené nevznikl nárok na dávky nemocenského pojištění a podpory v nezaměstnanosti), se rozsudek vyjadřuje mj. na straně 14, kde se s ohledem na již dříve uvedené souhrnně konstatuje, že stěžovatel "tento trestní čin spáchal v úmyslu nepřímém dle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť obžalovaný, jako osoba, která zaměstnávala vícero zaměstnanců, věděl, že způsobem v trestním zákoně stanoveným tímto porušuje výše uvedený zákonem chráněný zájem a byl s tím přinejmenším srozuměn".
24. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky je problematika nepřímého úmyslu vysvětlována tak, že způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah nebo o zásah někoho jiného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 6 Tdo 49/2008).
25. S ohledem na výše shrnuté cíle stěžovatele a jeho prokázané jednání je poškození v rovině sociálního zabezpečení tímto zmíněným "vedlejším následkem jednání pachatele" ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Závěr o nepřímém úmyslu je dle Ústavního soudu řádně odůvodněný a věcně správný.
26. Lze proto uzavřít, že stěžovatel uvedl v omyl poškozenou, když ji bez jejího vědomí zaměstnal ve své druhé společnosti a jen v té ji jako zaměstnankyni nahlásil na správu sociálního zabezpečení. Odůvodnění výroku o vině (včetně subjektivní stránky v části krácení na dávkách sociálního zabezpečení) je z pohledu Ústavního soudu dostatečné.
27. S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny, 40 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
28. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu