ECLI:CZ:US:2020:1.US.3951.19.1
sp. zn. I. ÚS 3951/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti N. R. (dříve G. A.), zastoupené Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019 č. j. 7 Tdo 773/2019-8658, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 6 To 108/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017 č. j. 1 T 35/2015-7853, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byla uznána vinnou ze spáchání pokračujícího přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 20 000 Kč. Dále navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že její odsouzení bylo vykonstruováno na naprosto nedostačujícím důkazním základu, který neodstranil důvodné pochybnosti o její vině. Její jednání tak, jak bylo zjištěno soudy, podle ní nenaplňuje znaky pokračujícího přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ani účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Rozporuje závěr trestních soudů, že za obstarávání informací poskytovala obžalovanému L. V. úplatu, a uvádí, že tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nadevší pochybnost prokázána. Zdůrazňuje, že jí nebylo známo, že obžalovaný V. získával informace protiprávním způsobem, neboť nešlo o informace tajné, ale o informace, na které má každý účastník řízení právní nárok. Z tohoto důvodu neměla ani úmysl vzbudit v jiné osobě rozhodnutí spáchat trestný čin, tudíž se z její strany nemohlo jednat o účastenství ve formě návodu. V této souvislosti upozorňuje i na to, že obžalovaný V. svou trestnou činnost dlouhodobě plánoval a zahájil ji podstatně dříve, než se setkal se stěžovatelkou, tedy nelze tvrdit, že v něm vzbudila rozhodnutí spáchat trestný čin.
Stěžovatelka dále namítá, že společenská škodlivost jejího činu byla tak nízká, že neodůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti, a byla tak porušena zásada subsidiarity trestní represe. Odůvodňuje to zejména tím, že daným jednáním získávala pouze informace, ke kterým je přístup garantován ustanovením §38 správního řádu, přičemž realizaci tohoto práva znemožňoval Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "OAMP"), který nezřídka nesděloval informace, pravidelně nedodržoval zákonné lhůty a nahlížení do spisu umožňoval v řádu několika týdnů až měsíců od zažádání. Uvádí, že se získáním informací nesnažila získat žádnou nezákonnou výhodu, nijak se nesnažila ovlivnit průběh pobytových řízení nebo manipulovat s údaji uvedenými v informačním systému OAMP.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatelky směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení, polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžejní námitka stěžovatelky se opírá o její tvrzení, že údajně nevěděla o protiprávnosti způsobu, jímž obžalovaný V. obstarával informace, které po něm žádala. Na základě toho popírá naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, resp. účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b). Trestní soudy se však touto její obhajobou pozorně zabývaly a spolehlivě ji vyvrátily.
Jak správně podotkl v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 9), skutečnost, že obžalovaný V. získával informace neoprávněně, musela být stěžovatelce známa již jen z toho, že ani obžalovaný V., ani ona sama nebyli účastníky správních řízení, jichž se vyžadované informace měly týkat, tedy nebyli zmocněni k tomu, aby nahlíželi do příslušných spisů OAMP. Sama stěžovatelka ve své výpovědi připustila, že od obžalovaného V. žádala informace, které se netýkaly přímo její osoby (blíže srov. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. l. 186-188).
V neposlední řadě pak je třeba připomenout, že stěžovatelka dané informace od obžalovaného V. dostávala za úplatu. Tato okolnost byla prokázána výpovědí samotného obžalovaného V., který se doznal k trestné činnosti v rozsahu sdělení obvinění, a to i ve vztahu k ostatním spoluobžalovaným, tj. i ve vztahu ke stěžovatelce. Jeho výpověď korespondovala i listinným důkazům a opakovaným doznáním dalšího obžalovaného, M. S. (srov. č. l. 164-165 napadeného rozsudku Městského soudu v Praze). Nutno podotknout, že k těmto hlavním usvědčujícím důkazům se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nevyjadřuje.
Ve vztahu k námitce, že jednání stěžovatelky nevzbudilo v obžalovaném V. rozhodnutí spáchat trestný čin, takže nemůže být považováno za návod ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Na č. l. 9 správně vysvětlil, že bez podnětu ze strany stěžovatelky by obžalovaný V. neměl žádný důvod protiprávně opatřovat právě ty konkrétní informace, které po něm žádala stěžovatelka. Skutečnost, že stejnou "službu" poskytoval obžalovaný V. již dříve jiným osobám, v tomto směru nemá žádný význam.
Rovněž s námitkou vytýkající trestním soudům, že neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, se uspokojivě v napadeném usnesení vypořádal Nejvyšší soud. Na č. l. 8 konstatoval, že není možné se k dosažení svých práv uchylovat k nezákonným prostředkům a pomalostí státního aparátu omlouvat své trestné jednání. Nejvyšší soud rovněž připomněl přiléhavý argument nalézacího soudu, že stěžovatelka svým jednáním získala přístup k informacím týkajícím se nikoli přímo jí, ale jiných osob. Ústavní soud považuje takové vypořádání uvedené námitky stěžovatelky za zcela racionální a přiléhavé.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu