ECLI:CZ:US:2020:1.US.4036.19.1
sp. zn. I. ÚS 4036/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Grant Fred Michael Victor, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, Jugoslávských partyzánů 1599/31, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Obvodní soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 8. 2019, č. j. 26 C 19/2018-277, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, č. j. 19 Co 304/2019-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žalobou domáhal soudní ochrany svého vlastnického práva, do něhož žalovaná zasáhla svým předchozím chováním tak, že neumožnila provést opravu v zápisu v katastru nemovitostí tak, aby nemovitosti byly zapsány ve společném jmění manželů a dále stěžovateli odmítla přístup do těchto nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením o nákladech řízení ve věci plně úspěšného stěžovatele tak, že sporné nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů. O nákladech řízení rozhodl nalézací soud podle §150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že na základě §150 o. s. ř. přiznal stěžovateli sníženou náhradu nákladů řízení, a to ve výši 1/10 plné hodnoty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí jak proti aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., tak také způsobu, jakým bylo jeho užití odůvodněno. Toto nepovažuje za řádné. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž majetkové rozdíly mezi účastníky řízení nejsou důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nebo jejich části. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by žaloba neměla pro stěžovatele velký právní význam. Stěžovateli není znám jiný způsob, jak se domoci ochrany svých práv, než postup soudní cestou. Poukázal-li nalézací soud na možnost vyřešení sporu až v rámci vypořádání společného jmění manželů, takový postup by vyžadoval dohodu manželů. Stejně tak nelze klást stěžovateli k tíži, že své právo neuplatnil dříve, než bylo rozhodnuto o rozvodu manželství. Po adresátech právních norem nelze požadovat, aby po celé trvání manželství počítali s tím, že někdy může dojít k jeho rozvodu. Za jediný přiléhavý důvod pro snížení náhrady nákladů řízení považuje stěžovatel existenci manželství mezi žalobcem a žalovanou. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na to, že povinnost k náhradě si žalovaná přivodila sama, a to jak svým přístupem k řízení, tak i svojí neústupností.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými usneseními bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Naznačená zdrženlivost se v tomto případě uplatní ještě více, neboť stěžovatel se ve svém důsledku domáhá toho, aby Ústavní soud omezoval uvážení obecného soudu v tom, když sám obecný soud neshledal v konkrétním případě naplnění podmínek použití §150 o. s. ř. [srov. k tomu například usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3388/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Podle náhledu Ústavního soudu lze dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že obecné soudy by při zvažování aplikace ustanovení §150 o. s. ř. neměly přihlížet k majetkovým rozdílům mezi účastníky řízení. V projednávaném případě však tento způsob argumentace nebyl jediným, na němž obecné soudy založily aplikaci daného ustanovení. Sám stěžovatel přiznal, že za jediný přiléhavý důvod by bylo lze považovat tu skutečnost, že stěžovatelé jsou manželé a spor se tak dotýká celé rodiny a jejich vzájemných vztahů. Vztahy mezi účastníky považoval městský soud za vypjaté a poznamenané probíhajícími soudními spory. V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že i přesto, že některé závěry obsažené v napadených usneseních nejsou zcela přiléhavé, shora uvedený důvod je dostatečně přesvědčivým na to, aby závěry obecných soudů týkající se nákladů řízení, bylo lze považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na shora uvedené nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu