ECLI:CZ:US:2020:1.US.4062.19.1
sp. zn. I. ÚS 4062/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., omezena ve svéprávnosti, zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2019 č. j. 28 Cdo 2720/2019-317, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2019 č. j. 24 Co 9/2019-291 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. října 2018 č. j. 20 C 63/2018-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její základní lidská práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 písm. a), b), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 8 a čl. 17 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po Janě Vídeňské (dále jen "žalovaná") zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 685 938 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelky a uložil jí nahradit náklady řízení ve výši 96 219 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný a rozhodl o povinnosti nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 28 718 Kč. Obecné soudy shledaly, že stěžovatelce nesvědčí proti žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť dospěly k závěru, že uvedená smlouva o půjčce je absolutně neplatná [§3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §38, §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Nejvyšší soud pak stěžovatelkou podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu z důvodu jeho nepřípustnosti.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, zejména nesouhlasila se závěrem znaleckého posudku doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D. o jejím zdravotním stavu i hodnocení výpovědi žalované vyvrácené ostatními důkazy (výslech svědků). Stěžovatelka tvrdila, že proces dokazování a skutkové hodnocení proběhlo jednostranným způsobem, byly porušeny základní principy a procesní normy občanského soudního řádu. Soudy učinily nesprávná skutková zjištění, okresní soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu navrhovaným spisem Policie České republiky a exekučním spisem soudního exekutora JUDr. Jana Bohutínského a svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil. Vyslovila přesvědčení, že pokud by veškeré provedené důkazy soudy hodnotily v souladu se zákonem, nemohly by žalobu zamítnout. Stěžovatelka uvedla, že bylo porušeno její právo na legitimní očekávání na ochranu majetkových práv, když soudy zpochybnily předání peněžních prostředků v hotovosti za přítomnosti syna stěžovatelky. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a tvrdila, že soudní řízení probíhalo nespravedlivě a byla porušena rovnost stran, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Opatrovníkem stěžovatelky byl soudem jmenován V. M., který zjednal stěžovatelce pro řízení před Ústavním soudem právní zastoupení advokátem. Potud je tedy v účasti na tomto řízení procesně způsobilá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65); nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45); a další, všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Žádné z výše uvedených pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního.
9. V obecné rovině Ústavní soud přisvědčil závěrům okresního soudu a krajského soudu, že vznik půjčky předpokládá splnění zákonných podmínek, nejen dohodu smluvních stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi; pro smlouvu o půjčce občanský zákoník nepředepisuje žádnou formu, při peněžitých půjčkách zpravidla bývá vyžadováno věřitelem od dlužníka písemné prohlášení o dluhu, tzv. dlužní úpis. K povinnostem věřitele pak patří vydání potvrzení o tom, že dluh byl splněn. Závěr o neplatnosti právního úkonu podle §38 odst. 1 občanského zákoníku přichází v úvahu tam, kde účastník právního úkonu je rozhodnutím soudu zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům; neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 občanského zákoníku vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.
10. Okresní soud se zabýval duševním stavem stěžovatelky v době uzavření smlouvy o půjčce dne 27. 6. 2011. Vyšel jednak ze znaleckého posudku doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D. ze dne 30. 4. 2015 o jejím zdravotním stavu vypracovaného pro potřeby soudního řízení sp. zn. 6 EXE 5199/2011 a provedl dokazování připojením spisů mezi stejnými účastnicemi řízení (sp. zn. 20 C 375/2016, 20 C 359/2017). Dospěl k závěru, že schopnosti stěžovatelky činit právní úkony, uzavírat smlouvy atd. jsou od podzimu 2010 zásadním způsobem omezeny. V důsledku jejího zdravotního stavu označil smlouvu o půjčce z června 2011 a sepis exekutorského zápisu ze dne 27. 6. 2011 za absolutně neplatný právní úkon podle §38 odst. 2 občanského zákoníku. Doplnil také dokazování rozsudkem Okresního soudu v Semilech z 23. 5. 2017 č. j. 1 Nc 1112/2015-53 (právní moc 23. 5. 2017). Konstatoval, že na podkladě důkazů, mezi které především patří znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petry Kordové, stěžovatelka dlouhodobě trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu a je omezena ve svéprávnosti. Opatrovníkem stěžovatelky byl soudem jmenován manžel V. M. Stěžovatelka tak byla procesně způsobilá účasti v řízení.
11. Ústavní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelky, že proces dokazování a skutkové hodnocení důkazů probíhalo nespravedlivě a jednostranně v rozporu s §132 občanského soudního řádu. Krajský soud přezkoumal postup okresního soudu jako správný, dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí proti žalované žádné právo na vrácení žádného dalšího finančního plnění, než dosud jí poskytnutého podle absolutně neplatného právního vztahu. Okresní soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatelky, a to kompletním spisem Policie České republiky sp. zn KRPH-28121/TČ-2012-051081-HF, exekučním spisem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 6 EXE 5199/2011, výslechem svědkyně Gabriely Vídeňské, znaleckým posudkem o posouzení věrohodnosti účastnické výpovědi žalované atd. a v odůvodnění rozsudku okresního soudu se s jejími návrhy řádně vypořádal (bod 19). Okresní soud poukázal na to, že stěžovatelka je dlouhodobě stižena duševní poruchou, která snižuje její rozpoznávací a ovládací schopnosti, a přesto je rodinnými příslušníky, kteří to dobře vědí (manželem a synem) dosazována do závazkových vztahů (za právnickou i fyzickou osobu manžela a společnost X. Pokud stěžovatelka vlastním jménem opakovaně uzavírala milionové půjčky s třetími subjekty (resp. byla uváděna na dokladech), lze mít pochybnosti o poctivosti takového jednání. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že pak z pohledu odvolacího soudu okresní soud nezatížil zjišťování rozhodného skutkového stavu věci žádnou vadou či nedostatkem (v bodě 8 se vypořádal s důkazními návrhy). Krajský soud potvrdil rozsudek ve věci samé jako správný a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
12. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily (viz např. usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10 nebo usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11). Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu považoval za nepřípadné.
13. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu dle §237 občanského soudního řádu, když konstatoval, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a současně v něm nebyl uplatněn jediný možný dovolací důvod. V dovolání zpochybnila skutkový stav věci a hodnocení důkazů dle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, což nemůže odůvodnit závěr o přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl dle §243c odst. 1, věta první občanského soudního řádu.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat, neboť nejsou v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky dle Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, Paktu, Deklarace. Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
15. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu