ECLI:CZ:US:2020:1.US.4115.19.1
sp. zn. I. ÚS 4115/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2019 č. j. 13 Co 77/2019-777, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2019, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na svobodnou volbu povolání zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny a dále práva zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Na základě návrhu stěžovatele o snížení výživného na nezletilého syna Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 15 P 285/2013-671 podaný návrh zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ve věci o odvolání stěžovatele, podanému proti rozsudku okresního soudu, rozsudek okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že výživné na nezletilého mu bylo stanoveno rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 10. 2012 č. j. 14 Nc 1232/2012-92 ve výši 8 200 Kč měsíčně s tím, že částka 6 700 Kč byla určena na běžné výživné a částka 1 500 Kč byla určena na spoření pro nezletilého. Při stanovení výživného soud v roce 2012 vycházel z předchozího výdělku stěžovatele, který byl necelých 70 000 Kč čistého měsíčně. V době, kdy soud stanovil toto výživné, stěžovatel pracoval v Praze ve společnosti, na kterou byly opakovaně podávány insolvenční návrhy. Stěžovatel nesouhlasil s postupy svého zaměstnavatele, poukazoval na nezákonné postupy vedení společnosti a dostal se s vedením společnosti do sporu. Z uvedených důvodů dal výpověď a nebyl sám, kdo tak postupoval. Po ukončení zaměstnání v Praze byl stěžovatel zapsán jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce a pobíral podporu ve výši 10 000 Kč měsíčně. Z této podpory nebyl schopný platit synovi výživné ve výši 8 200 Kč měsíčně a měl ještě jednu vyživovací povinnost k synovi Š., který studuje na gymnáziu a kterému platí pravidelně výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Z uvedeného důvodu stěžovatel požádal v roce 2013 poprvé o snížení výživného. Návrh stěžovatele byl zamítnut, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se bez důležitého důvodu vzdal dobře placeného zaměstnání u společnosti X, což nelze přičítat k tíži dítěti. Stěžovatel podal návrh na snížení výživného znovu v roce 2016 a naposledy dne 25. 1. 2018, ale jeho návrhy byly zamítnuty ze stejného důvodu.
4. Matka nezletilého vede proti stěžovateli exekuci, nejprve na dlužné výživné a běžné výživné, nyní na běžné výživné. Stěžovateli je stále soustavně zablokován majetek i přes skutečnost, že si vypůjčil peněžní prostředky a uhradil veškeré dlužné výživné. Současná manželka stěžovatele prodala svůj byt a se stěžovatelem se nastěhovala do rodinného domu, který vlastnil stěžovatel s matkou nezletilého syna. Ze získaných prostředků splatil stěžovatel dluh na výživném a provedl opravy domu.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými odvolacím soudem, zejména se závěrem, že dobrovolně odešel ze společnosti X. Stěžovatel se nevzdal výhodného zaměstnání bez vážného důvodu, snažil se o nové zaměstnání, kde by získal vyšší výdělek. Od srpna 2019 stěžovatel opět soukromě podniká. Závěry učiněné krajským soudem jsou podle tvrzení stěžovatele v rozporu s provedeným dokazováním a zákon rozhodně nemá na mysli, že výživné dítěte má být na úkor potřeb pro běžný život jeho rodiče jako je bydlení. Stěžovatel rovněž zvolenému koliznímu opatrovníkovi syna vytýkal, že jeho zastoupení bylo čistě formální a krajskému soudu vytýkal, že nařídil jednání na dopoledne, přičemž nezohlednil, že advokát stěžovatele dojíždí přes 200 km, a k tomu ani nezkoumal, proč si stěžovatel zvolil právě tohoto advokáta.
6. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, když i v posuzovaném případě krajský soud neodůvodnil své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem, čímž se dopustil nepřípustné libovůle a zatížil řízení vadou, která svojí intenzitou dosahuje práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní podmínky řízení
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení tvrzených základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) a ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
10. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Krajský soud se celou věcí řádně zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež mu poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Krajský soud uzavřel, že s ohledem na provedené dokazování nebylo zjištěno, že by došlo ke snížení životní úrovně stěžovatele. Stěžovatel přitom podle závěru učiněného krajským soudem, nemá opravdový zájem na stabilním ukotvení všech svých pracovních možností a schopností. Jeho přístup k plnění jeho vyživovací povinnosti je liknavý. Žije v rodinném domě, který užívá sice na své náklady, ale aniž by dalšího spoluvlastníka (matku nezletilého) nějak vyplácel. Dům před užíváním zrekonstruoval a doplatil za něj hypotéku. Navíc jednu polovinu předmětného domu daroval své matce. K tomu krajský soud zdůraznil, že nezletilý byl v době posledního rozhodnutí o výživném pro jeho osobu předškolního věku, ale nyní navštěvuje prvním rokem víceleté gymnázium a jedná se tak o plnění povinné školní docházky v rámci druhého stupně. Vzhledem k jeho fyzickému a psychickému růstu nelze předpokládat snížení výdajů pro jeho osobu, tyto naopak permanentně narůstají.
12. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné svévoli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
13. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1544/16, na který stěžovatel odkázal, byl řešen případ, kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. V posuzované věci krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl ve věci návrhu stěžovatele na snížení výživného ve shodě s předchozími rozhodnutími obecných soudů. Proto napadené rozhodnutí nelze považovat za překvapivé. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
14. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
15. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu