ECLI:CZ:US:2020:1.US.491.20.1
sp. zn. I. ÚS 491/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 256/2018-2423 ze dne 31. 10. 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 83 P 109/2013-2301 ze dne 19. 6. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 256/2018-2423 ze dne 31. 10. 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 83 P 109/2013-2301 ze dne 19. 6. 2018 (v ústavní stížnosti evidentně nesprávně označeného datem 27. 6. 2018) s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn ve výrocích o vyživovací povinnosti rozsudek Městského soudu v Brně tak, že stěžovateli byla zvýšena vyživovací povinnost k nezl. T. a nezl. M. tak, že od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2017 činí výše výživného 1 200 Kč měsíčně pro nezl. T. a 700 Kč měsíčně pro nezl. M., pro dobu od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 v částkách 1 400 Kč měsíčně pro nezl. T. a 1 400 Kč měsíčně pro nezl. M. a pro dobu od 1. 1. 2018 do budoucna v částkách 1 800 Kč měsíčně pro nezl. T. a 1 800 Kč měsíčně pro nezl. M. [výrok I. a)]. Výrokem I. b) bylo rozhodnuto o dlužném výživném; výrokem II. pak krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že napadená soudní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a diskriminační, neboť obecné soudy při určování výše výživného neprovedly otcem navrhované důkazy, aby se zjistil majetek matky účelově převedený na účty jejích rodičů, a aniž by tento postup náležitě odůvodnily. Dále namítá, že soudy postupovaly svévolně a diskriminačně, když provádějí pouze návrhy matky a nerespektují schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele; v tomto kontextu odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu, které měl zejména odvolací soud při svém rozhodování ignorovat. Napadená rozhodnutí a postup obecných soudů v daném řízení tak vede k porušení výše označených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) a ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
Ústavní soud ke všem čtyřem bodům ústavní stížnosti souhrnně konstatuje, že ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje ústavními právy, ve skutečnosti je jeho ústavní stížnost toliko polemikou s důvody, které vedly obecné soudy ke stanovení výše výživného. Z obsahu napadených rozsudků Ústavní soud žádný zjevný exces či zásadní nespravedlnost nezjistil, neboť soudy dostatečně plausibilně vysvětlily a odůvodnily, proč výše výživného - rozporovaná stěžovatelem - odpovídá potřebám jeho dětí. Zejména krajský soud se náležitě a podrobně zabýval námitkami stěžovatele ohledně dokazování i majetkových poměrů obou rodičů (viz body 22 a 23 napadeného rozsudku krajského soudu), čímž ústavně konformně aplikovaly ustanovení §913 občanského zákoníku. Úvahy obou jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu