ECLI:CZ:US:2020:1.US.566.20.1
sp. zn. I. ÚS 566/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karola Kandrače, zastoupeného Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 468/2019-397 ze dne 26. 11. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 137/2017-306 ze dne 28. 6. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 20 C 259/2014-267 ze dne 7. 11. 2016 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení celkem 200 004 Kč s příslušenstvím sestávajících z náhrady škody ve výši 163 879 Kč a nemajetkové újmy ve výši 36 125 Kč, k nimž mělo dojít jednak nadbytečně navýšenými náklady na právní zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 169/2007, jednak nepřiměřenou délkou tohoto řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že v důsledku rozdělení posouzení přípustnosti dovolání na dva samostatné nároky se odmítl zabývat částí dovoláním uplatněných námitek. K tomu dodal, že v dovolání též požadoval přehodnocení právní otázky týkající se výkladu ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., na což Nejvyšší soud rovněž nereagoval. Odkázal-li na své stanovisko sp. zn. Cpjn 31/2014 či rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, nejde dle názoru stěžovatele o odkazy přiléhavé. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl a zevrubně vyložil, v čem pokládá svůj právní názor za správný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže přípustnost dovolání zkoumal ve vztahu ke každému z žalobou uplatněných nároků samostatně, tedy zvlášť u nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zvlášť u nároku na náhradu škody za nadbytečně navýšené náklady na právní zastoupení v předmětném soudním řízení. Přestože nalézací soud rozhodl o obou nárocích jedním výrokem, nelze přehlédnout, že se ve skutečnosti jedná o dva oddělené nároky se samostatným skutkovým základem, přičemž na každý z nich dopadá též jiná právní úprava, ač je obsažena v témže právním předpisu. Ústavní soud již ve své judikatuře takový přístup Nejvyššího soudu k hodnocení přípustnosti dovolání jako ústavně konformní aproboval (s výjimkou tzv. účelového štěpení nároku, o kterýžto případ v souzené věci ovšem nejde), srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 505/18 ze dne 27. 3. 2018 a v něm dále odkazovaná rozhodnutí. Pro stručnost lze na vývody tam obsažené v podrobnostech zcela odkázat. Nejvyšší soud tedy nepostupoval chybně, pakliže z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatele v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu stran nemajetkové újmy.
Ani při vypořádání dovolacích námitek stěžovatele týkajících se náhrady škody Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu. Byť stěžovatel vskutku ve svém dovolání požadoval přehodnocení ustálené judikatury ohledně použití §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., nicméně nelze přehlédnout, že tak učinil poněkud nezpůsobile. Stěžovatel totiž pouze uvedl, že setrvání na použití citovaného zákonného ustanovení vždy a za každých okolností by bylo nepřiměřeným formalismem, aniž by tuto svoji úvahu dále přiblížil. V té souvislosti stěžovatel sice předestřel několik modelových příkladů, ty však vycházejí z jeho vlastního subjektivního pohledu na věc, resp. jde o situace hypotetické. Odtud je zřejmé, že takto formulované dovolání nebylo dostatečným podnětem, na jehož základě by se byl Nejvyššímu soudu otevřel odpovídající prostor ke změně ustálené rozhodovací praxe. Úvaha Nejvyššího soudu, že stěžovatel závěr městského soudu o předčasnosti nároku na náhradu škody relevantním způsobem nezpochybnil, tudíž nejen v ústavní rovině zcela obstojí.
Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že odkaz Nejvyššího soudu na své stanovisko sp. zn. Cpjn 31/2014 ze dne 8. 6. 2016, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není v poměrech projednávané věci zcela případný. Uvedené stanovisko se vyslovuje k otázce, zda náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, kterou se domohl zrušení nezákonného rozhodnutí, jsou či nejsou škodou ve smyslu §31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., a nikoli (výslovně) právě k otázce, zda nárok žalobce v odškodňovacím řízení na náhradu nákladů právního zastoupení, o nichž ještě nebylo v posuzovaném řízení rozhodnuto, je či není za určitých okolností předčasný, což naopak představuje meritum nynější věci. Zmínka ustanovení §31 odst. 2 cit. zákona je ve zmíněném stanovisku toliko okrajová (viz bod 10) a bez hlubšího významu pro souzenou věc. Obdobným deficitem trpí i odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2928/2006 ze dne 28. 1. 2009. Tato nepřiléhavost však sama o sobě nepůsobí protiústavnost napadeného usnesení dovolacího soudu, poněvadž se úžeji netýká přípustnosti dovolání postaveného na předpokladu existence Nejvyšším soudem vyřešené právní otázky, jež by měla být nově posouzena jinak, a to optikou důvodů uvedených v dovolání.
Vyjma zprostředkovaného zpochybnění závěru Městského soudu v Praze o předčasnosti nároku na náhradu škody skrze dovolací argumentaci (potažmo argumentaci v ústavní stížnosti) stěžovatel odvolacímu soudu nic konkrétního nevytkl, přičemž sám Ústavní soud v napadeném rozsudku v tomto směru nic zásadně nespravedlivého či jinak protiústavního nezjistil.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu