ECLI:CZ:US:2020:1.US.63.19.1
sp. zn. I. ÚS 63/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Veselého, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 269/2018-102 ze dne 6. 12. 2018, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu Ostravě s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 7 C 262/2017-60 ze dne 31. 5. 2018 bylo v plném rozsahu vyhověno žalobě stěžovatele, když byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 21 250 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za bezdůvodné průtahy a nesprávný úřední postup žalovaného ve správním řízení. Krajský soud v Ostravě pak prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobu stěžovatele zcela zamítl a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že krajský soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu v otázce zadostiučinění za průtahy ve správním řízení, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a také čl. 36 odst. 3 Listiny. Jelikož dovolání nebylo v dané věci přípustné, obrátil se stěžovatel na Ústavní soud.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje se závěry Krajského soudu v Ostravě ohledně aplikace podústavního práva, tj. příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a relevantní judikatury Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dále konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Ačkoliv úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. V dané věci totiž ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí krajského soudu v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani samotné dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jak ostatně sám uvádí stěžovatel na str. 2 své ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 3600/18 ze dne 11. 12. 2018 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3244/17 ze dne 17. 4. 2018), že v případech tzv. bagatelních sporů - s výjimkou zcela extrémních situací - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4).
Ústavní soud proto již jen na okraj uvádí, že žádné pochybení v podobě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany krajského soudu, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu