ECLI:CZ:US:2020:1.US.631.20.1
sp. zn. I. ÚS 631/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem U Družstva Ideál 1517/5, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 360/2019-72 ze dne 5. 12. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1147/2019-41 ze dne 16. 7. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadenými rozsudkynebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na úpravu styku s nezletilým vnukem, neboť nebyly shledány důvody pro navrženou úpravu styku a nedostatek styku nezletilého s navrhovatelkou pro něj nebude znamenat újmu.
Stěžovatelka zejména uvádí výhrady k dokazování a hodnocení důkazů. Tvrdí, že výpověď svědků, především pokud jde o jejich tvrzení o zdravotních problémech stěžovatelky a alkoholismu, byla modifikována ve prospěch rodičů dítěte. Jediným odborným podkladem založeným ve spisu je lékařská zpráva, která však podchycuje dvě ojedinělé zdravotní epizody proběhnuvší v delším časovém odstupu. Oba soudy nedodržely povinnost zjistit objektivní stav věci a nepodnikly žádné kroky za účelem přezkoumání současného zdravotního stavu stěžovatelky. Naopak Městský soud v Praze neopomněl pro svůj závěr o nevhodnosti vyhovět návrhu stěžovatelky v odůvodnění zmínit jednání stěžovatelky, kdy při odchodu z jednací místnosti měla uvést, ať si senát vezme čert, přičemž nebyla pochopena nadsázka, neboť v období jednání probíhaly mikulášské oslavy. Stěžovatelka je přesvědčena, že absenci citového vztahu nezletilého či újmy z nedostatku styku nelze vyvozovat jen ze záznamu pohovoru nezletilého se zástupkyněmi orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Namítá, že citová vazba nezletilého k babičce je ovlivňována rodiči v důsledku jejich antagonistického vztahu se stěžovatelkou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, mimo zákonné výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně úpravy styku s nezletilým vnukem.
Ústavní soud však na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Zejména poukázaly na to, že nezletilý nemá k babičce citový vztah, setkání s babičkou se bojí a nedostatek styku pro něj nebude znamenat újmu. Uvedly, že za situace, kdy se stěžovatelka, přes trvající chronické paranoidní nastavení při chronické schizoafektivní poruše, neléčí, z psychiatrického hlediska neskýtá záruku vyrovnané osobnosti. Své chování není schopna korigovat, o čemž svědčí vulgární útoky na rodiče i její nevhodné výroky v soudní síni. Kolizní opatrovník jednoznačně navrhl zamítnutí návrhu.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal důvod, aby z ústavního hlediska řádně odůvodněné závěry, že v dané věci nejsou splněny podmínky dané ustanovením §927 obč. zák., jakkoliv zpochybňoval. S ohledem na charakter námitek stěžovatelky Ústavní soud dále připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace rozhodly o úpravě styku nezletilých s dalšími rodinnými příslušníky.
Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud pak obdobně jako Městský soud v Praze uvádí, že je především na stěžovatelce, aby se poradila o možnostech své léčby a pokusila za pomoci odborníků o změnu postoje k rodičům nezletilého. Současně apeluje na zúčastněné strany, aby se s ohledem na další závažnou zdravotní diagnózu stěžovatelky pokusily narovnat narušené rodinné vztahy.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu