ECLI:CZ:US:2020:1.US.773.20.1
sp. zn. I. ÚS 773/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Andreou Eger, advokátkou se sídlem Tachov, náměstí Republiky 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 5 Tdo 380/2019, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 50 To 127/2018 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 3 T 182/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Sokolově, kterým byl uznán vinným ze spáchání tří pokračujících přečinů neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku, dvou přečinů podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč a trest propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl na základě jeho dovolání pouze zrušen výrok o uložení peněžitého trestu, jinak zůstala rozhodnutí nižších soudů nedotčena.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti se svým odsouzením za trestný čin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel namítá, že jednání, za která byl odsouzen, vykonával pod záštitou živnostenského oprávnění paní F. Podle jeho názoru je zastupování a poskytování právních služeb akceptovatelné i prostřednictvím jiné osoby než advokáta. V této souvislosti odkazuje i na institut tzv. obecného zmocněnce podle občanského soudního řádu, jehož existence je podle něj dokladem toho, že zákonodárce připouští poskytování právních služeb i jinou osobou, než jen advokátem. Připomíná, že ani v jednom z případů nebyla soudem vyslovena nepřípustnost jeho zastupování jako obecného zmocněnce. Podle stěžovatele mělo v jeho případě dojít k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, což dovozuje i z toho, že zákon o advokacii upravuje institut tzv. vinklaření, tj. nedovoleného poskytování právních služeb, jako pouhý přestupek.
Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně vznášel návrhy na doplnění dokazování, když za zásadní důkaz považoval účetnictví paní F., který ovšem proveden nebyl. Má za to, že v jeho případě došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Brojí proti uložení trestu propadnutí věci, neboť věci, jichž se tento trest týkal, nebyly v jeho vlastnictví, anebo neměly s projednávanou věcí žádnou souvislost. Namítá, že nebyl správným způsobem uložen souhrnný trest, neboť nebyly zrušeny výroky o upuštění od uložení souhrnného trestu vyslovené předchozími rozsudky. Závěrem stěžovatel uvádí sérii konkrétních skutkových okolností a údajných pochybení, jichž se měly dopustit trestní soudy v procesu objasňování předmětné trestní věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se jimi trestní soudy pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo přehledně shrnuto, jakým způsobem se nalézací a odvolací soud vypořádaly s obhajobou stěžovatele a s jednotlivými námitkami, přičemž Nejvyšší soud tuto argumentaci dále doplnil. Nutno přitom konstatovat, že stěžovatel na jeho argumentaci v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereaguje.
Na č. l. 9 svého usnesení Nejvyšší soud reagoval na námitky stěžovatele směřující proti jeho odsouzení za trestné činy neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku. Přehledně vysvětlil, že uvedený trestný čin lze spáchat i poskytováním právních služeb bez toho, že by k tomu byly splněny zákonné podmínky pro výkon advokacie, tedy jednáním, jehož se dopustil právě stěžovatel. Zdůraznil, že živnostenské oprávnění spoluobviněné H. F. nezahrnovalo poskytování kvalifikovaného právního poradenství, takže ani stěžovatel neměl oprávnění takovou činnost vykonávat, neboť uvedená spoluobviněná na něj nemohla převést více práv, než kterými sama disponovala. Nejvyšší soud se rovněž precizně vypořádal s výše popsanou argumentací stěžovatele související s institutem obecného zmocněnce podle občanského soudního řádu (srov. č. l. 9-10).
V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a s tím souvisejícího přestupku tzv. vinklaření podle §52d zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, Ústavní soud nejprve připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 10-13 usnesení Nejvyššího soudu) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat, a to zejména s ohledem na to, že se stěžovatel dopustil hned tří pokračujících trestných činů neoprávněného podnikání spáchaných celkově 26 dílčími útoky. V takovém případě nelze uvažovat o tom, aby takové jednání bylo možno vyhodnotit tak, že není společensky škodlivé, což je základní podmínka pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Pokud jde o námitky směřující proti tomu, že Okresní soud v Sokolově nesprávným způsobem uložil souhrnný trest, Nejvyšší soud v tomto směru dal stěžovateli za pravdu. Nepřistoupil však ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť trest uložený rozsudkem, k němuž byl v nyní projednávané věci ukládán souhrnný trest, již byl vykonán. Ústavní soud v tomto postupu neshledává žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty směřující proti úvahám Nejvyššího soudu.
Pokud jde o návrh na doplnění dokazování účetnictvím spoluobviněné F., trestní soudy se jím řádně zabývaly a jeho odmítnutí dostatečně odůvodnily s tím, že jde o důkaz nadbytečný, neboť dané okolnosti již byly prokázány jinými důkazy (srov. č. l. 32 rozsudku Okresního soudu v Sokolově a č. l. 18 a 20 usnesení Krajského soudu v Plzni). Námitky směřující proti uloženému trestu propadnutí věci zase přesvědčivě vyvrátil Nejvyšší soud na č. l. 16-17. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal v úvahách trestních soudů jakékoli pochybení a nepovažuje za potřebné k jejich odůvodnění cokoli dodávat.
K ostatním námitkám stěžovatele poukazujícím na údajné vady v dokazování a skutkových a právních závěrech trestních soudů Ústavní soud konstatuje, že jde toliko o strohá, často jen heslovitě vyjádřená tvrzení stěžovatele, která představují stěžovatelovu verzi skutkových okolností, resp. hodnocení provedených důkazů. Tato tvrzení však nejsou způsobilá zpochybnit řádně a racionálně odůvodněná skutková zjištění, k nimž trestní soudy v dané věci na základě provedeného dokazování dospěly, a právní závěry, jež z nich vyvodily. Ústavní soud proto v posuzované věci neshledal žádný prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu